Hrdina, který válčil i na Dukle, by měl sto let

Titul čestný občan, jehož udělení Josefu Černému 16. listopadu zastupitelé Mořkova schválili, je vůbec prvním v historii obce. Návrh na udělení titulu podala starostka Mořkova Ivana Váňová. Ta je přesvědčená, že podplukovník Josef Černý si zaslouží vyznamenání nejvyšší.

„Dne 1. 3. 2016 jsem zaslala Kanceláři prezidenta republiky žádost o udělení státního vyznamenání in memoriam pplk. Josefu Černému. Náš mořkovský rodák pplk. Josef Černý je hrdinou II. světové války a zaslouží si být poctěn státním vyznamenáním in memoriam. V letošním roce by tento válečný hrdina oslavil 100 let od svého narození. Kancelář prezidenta republiky Miloše Zemana jeho jménem poděkovala za návrh na ocenění zásluh pplk. Josefa Černého a sdělila, že se návrhem bude podrobně zabývat," psala ve svém návrhu na udělení čestného občanství Ivana Váňová.

Byl přísný, ale hodný

„Byl tenkrát v Sokolově s Jarošem, se Svobodou na Dukle," říká mi Dana Cabáková a dodává, že tatínek doma o válce moc nemluvil. „Chodil po školách, i tady v Mořkově, takže i my jsme ho slyšeli vyprávět ty příběhy. Vždycky to hodně prožíval. Doma pak už bylo jen takové láskyplné prostředí," usmívá se při vzpomínce Dana Cabáková.

Vzápětí ale dodává, že doma musel být pořádek, měli to tak trochu po vojensku. „Když řekl, muselo se udělat. A když jsme neudělali, tak říkal: Já taky příště nebudu slyšet. Takže příště už jsme slyšeli. Ale byl moc hodný, oba rodiče byli skvělí," dodává dcera prvního čestného občana
Mořkova.

Drobná žena po chvilce odmlčení říká, že její otec ctil rčení Pravda vítězí a stále k tomu vedl i své děti. „Nevstoupil do KSČ, tak se o něm moc nemluvilo. Měl s tím potom problémy, prakticky ho odepsali, tak šel na invalidní důchod. Se Svobodou se navštěvovali, on jezdil k nám a otec za ním. Nedokázal se ale smířit s okupací a s tím, že Svoboda vzal to prezidentství. Jel tehdy za ním, a když se vracel, tak ho v Suchdole nad Odrou přejel vlak," ztiší Dana Cabáková hlas a jen tiše dodá, že podezřelé a nikdy neobjasněné okolnosti smrti Josefa Černého už nechce veřejně propírat.

„Josef Černý dostal vyznamenání už po bitvě u Sokolova, na veřejné pocty si ale nepotrpěl. Říkal, že pro něj je hlavně důležité, když se k němu lidé chovají slušně. Vážil si lidí, kteří dělali pro obec," poznamenává Dana Cabáková a ukazuje mi jednu z uniforem, které její otec nosil.

Josef Černý byl voják tělem i duší, ale doba, ve které žil, lidem, jako byl on, nepřála. „Učil na vojenské škole, a když se jim nepodřídil, tak doučil. Po nějakém čase mu dali aspoň poloviční invalidní důchod, a tak si přivydělával. Nikdy ale nezahořkl. Miloval život se vším, co mu přinesl,"
uzavírá Dana Cabáková.

Zdroj: Ivan Pavelek

DANA CABÁKOVÁ, dcera Josefa Černého, s jednou z uniforem jejího otce. Foto: Ivan Pavelek

Hrdina, který válčil i na Dukle

Život Josefa Černého přiblížila ve zkratce v loňském květnovém mořkovském zpravodaji bývalá učitelka Marie Hromádková. Uvádí, že Josef Černý se nikdy nesmířil se vznikem Sudet a protektorátu a v červnu 1939 překročil hranice. „Nejdříve do Polska a pak do Sovětského
svazu, aby se tak podílel na zahraničním odboji.

V SSSR byl ale jako zajatec internován na různých místech. Až 1. 7. 1942 byl odeslán vojenským transportem do Buzuluku, a to k I. československému praporu, kterému velel podplukovník Ludvík Svoboda," připomíná Marie Hromádková.

Krvavá bitva u Sokolova, kterou vojáci svedli, aby ochránili Charkov, přinesla smrt kapitána Otakara Jaroše a mnoha dalších vojáků. Byla prvním velkým křtem jednotky z Buzuluku a právě tehdy se vyznamenal velmi dobře vycvičený průzkumník Josef Černý. Předstíral smrt, ale
když se němečtí vojáci přiblížili, postřílel je. Josef Černý postupně doputoval až k Dukle.

„Tenkrát už byl tankistou a za svoji bojovnost byl několikrát vyznamenán. Do pekelné vřavy u Dukly byli naši vojáci opět vysláni jako první. Mnoho jich na území vytoužené vlasti nevkročilo a padlo právě zde. Josef Černý si jako jediný skokem z hořícího tanku zachránil život u polské vesničky Zyndranowa, ale se dvěma těžkými zraněními – na hlavě a levénoze…Svěřil se mi jednou, že měl velký sen – dojet s tankem až do Mořkova a svým drahým, které už šest let neviděl, zvěstovat, že jim přiváží mír a svobodu. Sen se mu bohužel nesplnil… Po zranění u Dukly musel být operován v Kyjevě a osvobození republiky se nezúčastnil," připomíná Marie Hromádková osud hrdiny, k němuž se poválečný režim zachoval podobně jako k mnoha dalším, kteří se nebáli mít vlastní názor.