„Kopřivnice bouřila, v Novém Jičíně a ve Frenštátě pod Radhoštěm to vřelo a tady bylo mrtvo. Doma už bylo takové napětí, že to moje manželka nevydržela a řekla mi, ať se seberu a jdu něco udělat,“ vzpomínal na závěr roku 1989 Šimíček.

Do Štramberku se přistěhoval asi sedm let předtím, a tak měl obavy, že jej místní nepřijmou. „Tak jsem zavolal svému nejlepšímu příteli, Janu Sochovi. Večer se nás sešlo několik manželských dvojic u nás v obýváku a druhý den jsme v noci tajně vylepili plakáty s pozvánkou na veřejnou schůzi. Něco strhli členové komice veřejného pořádku, ale lidi nakonec přišli,“ pokračoval Šimíček.

Ve čtvrtek 7. prosince se sešlo v hostinci Šipka a před ním asi 150 lidí. Organizátoři setkání promítli účastníkům zásah ozbrojenců proti studentům a promluvili k nim ostravští herci a studenti. Ještě ten den se vyčlenili lidé, kteří chtěli pracovat v občanském fóru. „Na předsedu národního výboru, soudruha Josefa Materu, jsme vznesli požadavek na samostatnou jednací místnost s telefonem, vývěsní skříňky a zajištění přístupu k rozhlasu a rozmnožovací technice. Národní výbor vše splnil,“ poznamenal Šimíček a dodal, že nastala doba dlouhých jednání, jejichž výsledkem bylo lednové odstoupení některých tehdejších poslanců a odvolání předsedy národního výboru z funkce. „Někteří komunisti mi tehdy vyhrožovali, že mě pověsí tady na náměstí na lampu veřejného osvětlení,“ prohodil mezi řečí Šimíček.

Cesta k demokracii již ale byla nezvratná a pod vedením Josefa Adamce, nového starosty, zamířili i ve Štramberku k prvním svobodným volbám. „To, že se dnes lidé hádají, není dobré, ale ta svoboda je základ. Křižovatku, jestli se vydáme doleva nebo doprava, už máme za sebou. Co mě ale hodně štve, že ti komunisti si dneska říkají kolego. Proč si neříkají soudruhu? Vždyť oni jsou soudruzi pořád. Ještě by si měli tykat,“ ulevil si Šimíček.