Možnost srovnání dvou, v některých věcech naprosto odlišných, systémů zdravotnictví se naskytla pětadvacetileté studentce Vendule Hubáčkové. Ta při své pracovním pobytu na Novém Zélandě utrpěla úraz nohy, kvůli kterému si prošla několikaměsíčním martyriem, plným vyřizování, placení a přesouvání se z místa na místo.

„Všechno to začalo pár dní po příjezdu na Nový Zéland, kam jsme, společně s přítelem, odjeli na rok pracovat a cestovat,“ začala své vyprávění Vendula a pokračovala: „První práce, kterou jsem si tam našla, byla průvodce koní na jedné farmě. Stalo se ale to, že se jeden z koní splašil a když jsem se jej snažila dostat pryč od ostatních, strhnul mě ze sedla mého koně.“ Vendula při pádu utrpěla úraz nohy v koleni, který si vyžádal nemocniční ošetření.

„Jako první jsem odjela do zdravotnického zařízení asi deset minut vzdáleného od mého pracoviště,“ popisovala studentka a dodala: „Nebyla to klasická nemocnice, místní obyvatelé tomu zařízení říkali Medical centre a všeobecně tam jezdili se svými úrazy.“ Že opravdu nešlo o odborné pracoviště, studentce potvrdilo i to, že k dispozici byl pouze všeobecný lékař, rentgen ani ortoped ne. Také punkce oteklého kolene se zde pacientka nedočkala. Dostala pouze léky proti bolesti, radu, ať s nohou moc nehýbe a doporučení na vyšetření.

„Odjela jsem tedy, tentokrát již do nemocnice, která byla asi sto osmdesát kilometrů daleko, a musela jsem se tam dostat na vlastní náklady. S tou oteklou nohou jsem cestovala autobusem,“ pokračovala v popisování své cesty Vendula. Přes velký otok s sebou neměla berle, protože ty musela odevzdat v Medical centre. „Bylo mi řečeno, že protože nejsem jejich pacient, buďto si berle koupím nebo budu muset být bez nich,“ vzpomínala na nezvyklý přístup lékařů studentka a pokračovala: „Nebyly na to peníze, tak jsem musela chtě nechtě začít chodit bez nich.“ V nemocnici v Christchurch absolvovala dvě vyšetření, rentgen a magnetickou rezonanci, i tady však nastaly komplikace. „Protože jsme po příjezdu na místo zjistili, že Christchurch je obrovské město, kde nebudeme mít peníze na to, abychom se ubytovali. Po rentgenu, jenž žádné poruchy na kostech neprokázal, jsme se museli vrátit zpět, do místa původního pobytu,“ řekla Vendula. Tři dny na to absolvovala náročnou cestu znova, tentokrát kvůli magnetické rezonanci. „Na její výsledky jsme museli čekat dva dny, a to ve stanu na periferii, teprve potom mě konečně objednali k ortopedovi,“ řekla studentka. Ten určil diagnózu s tím, že je nutná operace.V tu chvíli se Vendula rozhodla, že již nebude na nic čekat, a s doktorem se domluvila, že operaci chce absolvovat doma.

Na vlastní žádost byla tedy přijata v Novojičínské nemocnici, kde ji před dvěma dny operoval primář ortopedického oddělení Michal Mačák. „Pana primáře Mačáka jsem si vybrala proto, že jej znám již z dřívější doby. Operoval totiž několik členů mé rodiny, jimž se staly úrazy při sportu,“ vysvětlila důvod své hospitalizace v novojičínské nemocnici Vendula a pokračovala: „Protože se po operaci byli vždy schopni vrátit zpět ke sportu, věděla jsem, že zde budu v dobrých rukou.“

Při hospitalizaci v české nemocnici si studentka naplno uvědomila rozdíly mezi českým a zahraničním zdravotnictvím. „Venku se ve zdravotnictví vše samozřejmě platí, a to i když máte cestovní pojištění. Peníze, které necháte v nemocnici, vám sice zpětně pojišťovna proplatí, ale byly chvíle, kdy peníze, na tady běžná ošetření, prostě nebyly,“ vysvětlovala studentka. „Lidé u nás si pořád stěžují, jak je to s naším zdravotnictvím špatné, ale teprve v zahraničí si člověk opravdu uvědomí, že když musí platit třicet dolarů i za lékařskou zprávu, což je tady bezplatná samozřejmost, tak že to není tak lehké,“ uvedla Vendula s tím, že několikrát peníze zaplatila vlastně i za „posezení“ v ordinaci. „Opravdu, tam platíte už při pouhém vstupu, jen proto, že jste přišli, a doktor vás přitom ani neviděl,“ potvrdila.

Na druhou stranu ale přiznala, že zdravotnictví na Novém Zélandu má i své kladné stránky, které u nás zatím běžné nejsou: „Zjistili jsme, že velkou část zdravotní péče, která je nutná v důsledku pracovního úrazu, hradí novozélandská státní organizace. Ta se o takového člověka postará, a to jak finančně, tak také tím, že mu zprostředkuje veškerá ošetření. Pokud není schopen vrátit se do práce, posílá mu týdně osmdesát procent jeho týdenní výplaty, před čímž klobouk dolů. Nedokážu si totiž představit, že by se takhle někdo v ČR postaral o cizince. Nás totiž právě tahle pomoc vlastně zachránila,“ dodala na závěr studentka Vendula.