Vedoucí Lašského muzea Pavel Dvořák na vernisáži výstavy nazvané Těla a tváře Ivana Polívky řekl, že Kopřivnice je jedním z měst, které má velké štěstí, že se potkalo s fotografickou osobností, která se s městem dokázala skoro dokonale propojit.

„Přestože Ivan Polívka nebyl rodilým Kopřivničanem, narodil se v Praze, tak s Kopřivnicí srostl tak intenzivně, že když se řekne kopřivnický fotograf, většinu lidí ve městě napadne jméno Ivana Polívky,“ uvedl Pavel Dvořák a dodal, že Ivan Polívka je hlavně známý snímky, které zaznamenávaly proměny Kopřivnice zhruba od konce 50. do začátku 70. let minulého století. Jeho poslední snímky vznikaly i po roce 2000.

Ivan Polívka přišel do Kopřivnice jako čtrnáctiletý, když nastoupil do zdejší průmyslové školy. Po absolvování maturity v roce 1958 začal pracovat v Tatře Kopřivnice, kde byl až do důchodu. Kopřivnici fotil ještě po roce 2000.

„Ale nebyl jen fotografem Kopřivnice a dokumentaristou. Byl také fotografem aktů a portrétů, a to velmi zručným fotografem. Je to dnes už možná trochu zapomenutá část jeho díla, ale je velmi kvalitní. Ivan rád říkával, že si nechce hrát na velkého umělce, zajímalo ho především kvalitní řemeslo,“ pokračoval Pavel Dvořák a dodal, že některé fotografie putovaly po Evropě, když je jejich autor posílal do různých soutěží a fotografických salonů.

Ivan Polívka zemřel náhle v lednu tohoto roku. „Kvůli tomu jsme se s členy rodiny domluvili na zapůjčení těchto snímků. Má to být výstava, která nemá návštěvníka rozesmutnit, ale naopak mu má Ivana připomenout v podobě, jak jsme ho znali – veselého, ironického,“ doplnil Pavel Dvořák.

Manželka fotografa, Magdalena Polívková pro Deník řekla, že 15. dubna by oslavili šedesát let společného života. „Už jsme měli všechno nachystané…,“ poznamenala. Připomněla, že její manžel byl dlouhá léta hospodářem v Závodním klubu Tatra a tam si také chodil dělat fotografie.

„Dala jsem do muzea fotky, ať si vyberou. Měl tam všechno možné – výstavbu letního, zimního stadionu, Taneční soutěže Tatra a plno dalších. Taky na obec jsme dala plno fotografií – chtějí dělat kalendář. Má tam třeba fotky, jak se Slovenská strela stěhovala poprvé, potom podruhé, a teď vlastně potřetí,“ dodala Magdalena Polívková.

Doma zůstalo po Ivanu Polívkovi mnoho fotomateriálu. „Teď se v tom přehrabuji, no, je to beden a beden. Ale teď už nefotil. Říkal, že černobílá je drahá a tu barevnou nechá mladým,“ vysvětlila Magdalena Polívková s tím, že její manžel odebíral celý život časopis Fotografie, kde byly i pozvánky na soutěže.

A když posílal nějaké fotky třeba do Francie nebo jiných kapitalistických států, tak jsme museli zajet do Polska a poslat to odtud. Ve Francii získal třetí místo,“ vzpomínala manželka fotografa.

Potom se rozhlédla po výstavní síni a její pohled se zastavil na portrétech mladých dívek: "Dnes jsou to tak sedmdesátnice – je to jeden ročník gymnázia v Příboře – vesměs Kopřivničanky. Ty fotky jsou takové jiné, takové čisté. Když se tím prohrabuji, dostávám se do úplně jiného světa,“ uzavřela Magdalena Polívková.