Téměř do posledního místečka byl ve středu v podvečer zaplněn sál frenštátského kina. Důvodem byl Poslední vlak. Tak se jmenuje film, podle nějž organizátoři pojmenovali akci, jež se uskutečnila k dvacátému výročí odsunu okupační sovětské armády z Frenštátu pod Radhoštěm.

Po krátkém úvodním slovu starosty Frenštátu Stanislava Hrabovského přítomní v sále shlédli osmatřicetiminutový film frenštátského kameramana Milana Bajera. Milanu Bajerovi, který se úterní akce nedožil, také patřila krátká vzpomínka. Pak už moderátor akce Marian Žárský postupně vyslovil šest jmen: Karel Míček, Miroslav Malíček, Dalibor Norský, Drahomír Strnadel, Bohumil Šoulák a Ivan Žárský. Těchto šest pamětníků, kteří tenkrát byli nějakým způsobem u toho, usedlo na pódiu do křesel. Hostů mělo být původně více, ale ministr Michael Kocáb se na poslední chvíli omluvil, nedorazil bývalý poradce prezidenta Havla Jiří Křižan a nepřišel ani Oldřich Šmajstrla, poslední předrevoluční starosta Frenštátu pod Radhoštěm.

„Dnes si jen stěží dovedeme představit, že tady bylo několik tisícovek vojáčků a několik stovek jejich rodinných příslušníků. Dnes to bereme jako samozřejmost, že Frenštát je bez sovětských vojsk a bez vojsk vůbec. Protože tehdy jsme se proti tomu postavili a myslím, že bylo i naší zásluhou, že posádka se nevrátila,“ zmínil se jeden z tehdejších vyjednávačů Miroslav Malíček.

Chtěli, ať jsou první

Karel Míček připomněl, že sovětská vojska vtrhla do Frenštátu pod Radhoštěm 22. ledna 1969 a první jednání o jejich odchodu vedli zástupci Občanského fóra s veliteli posádky 8. prosince 1990. „Snažili jsme se dosáhnout toho, aby od nás odešli jako první, což se nakonec povedlo. Je dobře, že si to můžeme takto připomenout. Protože rádi špatné věci zapomínáme, tedy i to, čím vším Frenštát musel projít,“ řekl Míček.
Dalibor Norský si malinko posteskl, že ve filmu nebyla zdůrazněna vůle frenštátských obyvatel. „To, aby sovětská vojska odešla, byl především váš požadavek a jeden z prvních požadavků po listopadu. My jsme byli jen prostředníky, kteří do toho šli. I když jsme toho měli všichni plné zuby,“ pronesl do sálu Norský.

„Kdykoli jdu kolem kasáren, mám dobrý pocit zadostiučinění, že konečně jsou pryč. Protože já jsem se tam ocitl už v roce šedesát devět – nedobrovolně. Za takzvaný silný protisovětský odpor, když jsem si tehdy odplivl před majorem Griškinem, velitelem té první posádky. Za to jsem tehdy tady nesměl učit,“ připomněl dobu před dvaceti lety Drahomír Strnadel.

Bohumil Šoulák byl tím, kdo 26. února 1990 zvedl plácačku a na jeho pokyn tak vyrazil první vlak se sovětskou technikou zpět na východ. „Vzhledem k tomu, že jsem byl prvním výpravčím na světě, který Rusáky posílal domů, tak ty pocity jsou úžasné. Jen mě mrzí, že lidi zapomínají. Mělo by se mladým pořád vysvětlovat, jaká hrůza byl komunismus,“ řekl Šoulák.

„Byl jsem při jejich příjezdu, žil jsem vedle nich a byl jsem i u jejich odchodu. A v žádném případě nelituji toho, že jsem se podílel na jejich odchodu. Jsme hrdý na to, že jsme byli prvním městem v Československé republice, které sovětská posádka opustila,“ vyjádřil pocity snad za všechny zúčastněné pozdější místostarosta městského úřadu Ivan Žárský.

Poté následoval velký potlesk, který se v průběhu dalšího více než hodinového vzpomínání ozval ještě mnohokrát.