Přestože tam zažil nejednu dobrodružnou situaci, bere tuto příležitost za velkou školu. Co ho v Gruzii nejvíc překvapilo? Jaké krásy v sobě tato země ukrývá? Dochází k sesuvům i u nás a jak velké představují riziko? Nejen na to odpovídá v druhé části rozhovoru rodák ze Studénky Martin Dostalík.

Bylo něco, co vás v Gruzii překvapilo?
Překvapilo mě především to, jak málo tamním lidem stačí k životu. Přestože žijí v extrémních podmínkách, jsou velmi pohostinní a přátelští. Občas to dokonce vypadalo, jako bychom se vrátili na venkov do devatenáctého století, kdy lidé žili jen z toho, co si vypěstovali a nasbírali. Na druhou stranu to ale s sebou občas přináší i nešvary. Ve vesnici Ketrisi jsme byli například svědky ničení památek, které by ve vyspělejších zemích byly chráněny jako historické dědictví. Stojí tam velké množství velmi starých kamenných strážních věží, které jsou jedním ze symbolů Gruzie. V dávných dobách byly tyto několik metrů vysoké věže pravidelně rozesety po celé hranici a sloužily pro její ochranu. Problém je, že Gruzínci tyto stavby boří a z jejich materiálů si staví vlastní domy. Je to pro ně nejsnadnější způsob, jak se levně dostat k opravdu kvalitnímu stavebnímu materiálu.

Čtěte také: Martin Dostalík mapuje sesuvy půdy až v Gruzii: Byla to pro mě zkouška ohněm 

A co se týče geologie?
Ve vztahu ke geologii mě překvapilo například to, jakou má Gruzie neuvěřitelně živou a dynamickou krajinu. Nejnovější mapy, které nám gruzínská strana poskytla, vznikly při sovětském mapování v šedesátých letech a je ohromující, jak se za pár desítek let může krajinný ráz změnit. Nejlépe je to vidět při porovnání těchto starých map s novými satelitními snímky.

Zažil jste i situaci, na kterou nerad vzpomínáte?
To bych neřekl. Gruzie je opravdu bezpečná země a až na pár dotěrných prodejců, ziskuchtivých taxikářů a zničený kufr na letišti se nám nic mimořádného nepřihodilo. Mě osobně jednou schvátila horečka, ale paradoxně na to vzpomínám s úsměvem, protože tak bleskový a silný průběh nemoci jsem ještě nezažil. Měl jsem dokonce i halucinace, ale na nohy mě postavily silné léky, které s sebou kolegové vozí po zkušenostech z tropických oblastí, a také vyhlášený gruzínský čaj. O pár dní později jsem zdolal svůj osobní výškový rekord, čímž jsem byl definitivně vyléčen. Nepříjemným zpestřením našeho návratu z jedné expedici byly také povodně v hlavním městě Tbilisi, které zasáhly i tamní zoologickou zahradu. Později jsme se dozvěděli, že uprchla i některá nebezpečná zvířata, jako lvi, tygři, medvědi nebo vlci. Do akce proto byla povolána ruská jednotka speciálního nasazení, která měla za úkol uprchlá zvířata postřílet. Vzniklo ale nedorozumění v komunikaci a vojáci postříleli úplně všechna zvířata, i ta už dávno evakuovaná. Bylo pro nás vcelku dobrodružné se tam pohybovat.

Jak jste se tam domlouval?
S místními jsme se většinou dorozumívali rusky, mladší generace už občas rozumí i anglicky. Máme vždy ale přidělené dva průvodce – Zeinala Maisuradze, s nímž komunikujeme rusky a jeho kolegu Otara Kurtsikidze, který naopak skvěle mluví anglicky. Veškeré administrativní záležitosti proto vždy řešíme přes něj.

Navštívil jste i Tbilisi?
Ano, do Tbilisi jsme prozatím vždy přilétávali, s tím, že první dny po příletu se řeší vše potřebné, od půjčení aut přes telefony nebo internet. Takže jsme pár dnů strávili i v tomto krásném historickém městě.

Jaké je to město?
Velikostí a počtem obyvatel je srovnatelné s Prahou. Promítá se v něm vše, co je na Gruzii zajímavé. Na první pohled zaujme kontrast mezi starými památkami a moderní architekturou. Přestože vedle pravoslavného monastýru stojí například křesťanský kostel nebo muslimská mešita, vše funguje bez problémů. Hodně je tam znát také západní moderní vliv a orientace na turismus. Každopádně je to město, které má určitě co nabídnout. Avšak do Gruzie jezdí většina lidí především kvůli divoké a nespoutané přírodě.

Vraťme se zpátky k vaší profesi. Prozradíte, co vás na této práci nejvíc baví?
Na gruzínském projektu mě baví asi nejvíce to, že ačkoliv je to náročná práce, hodně se při ní naučím, není stereotypní a má konkrétní význam a výsledky. Zároveň je to práce v atraktivním prostředí, kam bych se sám jen těžko dostal.

Jsou sesuvy vaší specializací?
Ano, specializuji se na inženýrskou geologii. Je to obor, který vyžaduje orientaci nejen v geologii, ale i v mnoha dalších odvětvích, jako je třeba stavebnictví nebo práce s různými daty. Sesuvy a jiné svahové nestability jsou ale nejčastějším tématem na mém pracovním stole.

Setkal jste se s podobnou situací i u nás?
V Čechách nedochází k sesuvům tak často jako v Gruzii. S rostoucí hustotou zástavby se ale zvyšují ekonomické dopady, a proto jsou sesuvy i u nás vážným problémem. V registru svahových nestabilit, který Česká geologická služba spravuje, je dnes téměř sedmnáct tisíc záznamů. V České republice jsou k sesuvům nejnáchylnější svahy Beskyd a Českého středohoří. V poslední době jsme se zabývali sesuvy také na dálnici D8 nebo u obce Dolní Věstonice.

Kterými dalšími geologickými problémy se zabýváte v Česku?
Česká geologická služba řeší široké spektrum projektů, od tvorby geologických map, hydrologických studií, až po registr starých důlních děl či různé zahraniční projekty. Má práce se nejvíce točí právě kolem geologických rizik. Jedná se zejména o sanaci sesuvů, skalních řícení a prevenci jejich vzniku, ale také se zabývám povodněmi a dalšími problémy, jež souvisejí se stavebními zásahy.

Vaším velkým koníčkem je cestování. Máte vysněnou zemi, kam byste se chtěl v budoucnu podívat?
Cestování je můj velký koníček a mám stále co objevovat. Osobně mě lákají země jako Peru, Island, Nový Zéland nebo Thajsko. Jednou bych se chtěl podívat také na africký kontinent – třeba do Jihoafrické republiky, nebo do Austrálie či Japonska. Co se týče pracovních expedic, tak Česká geologická služba má ve světě velké renomé a za sebou již celou řadu úspěšných projektů, například v Mongolsku, Iránu, Etiopii, Peru, Nikaragui či na Antarktidě.