Emílie Doubková se čepuje v hospodě hlavně proto, aby nezůstala zavřená. Takový stav byl totiž až do října 2016.

„Pak jsme se rozhodli, že to znovu budeme provozovat. Koupili jsme kulečník, další rok se udělala chodba, od minulého roku máme nové toalety, které byly v katastrofálním stavu,“ říká Emílie Doubková a s úsměvem dodává, že v Heřmanicích mají na záchodech čidla, takže chlapi už nemusejí splachovat, což někteří stejně nedělali.

Hostinec bývá otevřený jen o víkendu, když je ale pěkně, otevírá se stánek na výletišti ve Vésce. Pokud tedy nejsou omezení kvůli šíření koronaviru covid-19.

„Ve Vésce jsme to taky trochu zkulturnili, díky zastupitelstvu. Nejprve jsme začali dávat dohromady tu výletní zahradu, protože to bylo staré přes padesát let. Spravil se prodejní stánek, hospůdka. Ještě máme naplánované, aby v horní části byly záchody,“ pokračuje Emílie Doubková.

Pracovala ve VAKUSu ve Vítkově, kde měla na starost dva velké archivy. Vzpomíná, že v té době tam jezdívali skoro každý týden policisté z oddělení hospodářské kriminality.

V Heřmanicích u Oder jsou pěkná a zajímavá místa.V Heřmanicích u Oder jsou pěkná a zajímavá místa.Zdroj: Deník/Ivan Pavelek

„V té době se totiž rozjíždělo něco ve stylu: Pošli mi tři tisíce, já ti pošlu motorovou pilu, a jiné podvody. A tehdy se peníze posílaly ještě poukázkami, a ty se u nás archivovaly deset let. Takže, když potřebovali důkaz, což byl podpis, tak přijeli. Měla jsem mezi nimi už i kamarády, a pak jsem se během deseti dnů rozhodla a odešla jsem. Tehdy ředitelka České pošty nabídla, že kdo odejde do deseti dnů, dostane zlatý padák a mně v té době zemřela mamka, taťka už nemohl být doma sám, dcera a zeť pracovali a děda už byl skoro ležák. Tak jsem se rozhodla a asi tři roky jsem ho ošetřovala. Doopatrovala jsem ho, a teď tady lítám po Vésce a uklízím. Mám pohyb, zelená barva uklidňuje. A sedět doma? Až nebudu moct, to budu luštit křížovky nebo se vrátím k pletení,“ říká.

Je heřmanická patriotka. Ve Vésce si postavila dům. „Mamka měla deset let, když je tady dosídlili. Říkala, že ve Vésce za kostelem byl rozbitý tank a že tam posbírala nějaké patrony. A když musela zatopit, zkusila to dát do kamen. Bouchlo to, a dostala výprask. Vzpomínala, že na výminku, v domě, kde byli, bydlela do odsunu i stará Němka s mladou Němkou, která měla malého chlapečka. Byla to taková špatná doba. Někteří z těch dosídlenců říkali, že by si tu mladou Němku chtěli půjčit. Můj děda byl malý krpec, ale měl dva koně a bič. Když večer zavřel vrata, chlapi mu na ně buřili a volali: Alfons, dej nám tu … On jim řekl, že ne a že je ráno odveze do Oder, odkud odjížděl odsun,“ vzpomíná Emílie Doubková.

Ve Vésce, kde bydlí, jsou kostel fara i hřbitov. Kdysi to byla samostatná obec. V budově vedle výletiště sídlil místní národní výbor, byla tam i místnost pro lékaře. „Loni nebo předloni jsme tam udělali brigádu, vysekali parkety staré padesát let, firma tam udělala dlažbu, daly se záclony, závěsy a krásná krbová kamna. Tam, kde seděla ta lékařka, jsme udělali kuchyňku. Je to teď ideální na oslavy a jiné akce,“ vypráví Emílie Doubková.

Jedním z počinů, u jejichž zrodu stála, bylo založení místního Spolku žen. Vznikl proto, že ona i další měli pocit, že se toho v obci moc neděje. „Vzpomínám si, že první akcí bylo, když jsme šli s děckama krmit zvířátka do lesa. Dodneška si to pamatuji, protože jsem spadla do potoka – bylo to v lednu,“ podotýká. Akcí přibývalo, Vešťanská lávka, akce plná soutěží a zábavy, měla už asi dvanáct ročníků. Loni a letos nebyla kvůli covidu. Do spolku žen se přidaly se důchodkyně i mladší ženy, dnes je v něm asi šestnáct členek.

V Heřmanicích u Oder jsou pěkná a zajímavá místa.V Heřmanicích u Oder jsou pěkná a zajímavá místa.Zdroj: Deník/Ivan Pavelek

Obec se mění, přibývá mladších rodin, staví se tam, obnovila se Stará oderská cesta a chystají se další investice a akce. Emílie Doubková ubezpečuje, že tak dobře jako v posledních letech se v zastupitelstvu necítila. „Jsou tam samí mladší, já jsem nejstarší. Ale funguje to. Na příští volby se tam ještě nechám napsat. Když neprojdu, nic se neděje. Třicet dva roků stačilo,“ uzavírá.