Kliknutím zvětšíteVyrážím do prověřených kopců na pomezí Starých Hamrů a Bílé. Parkoviště rozprostírající se už od Šancí podél silnice jsou spíše prázdná, což je jednak dáno dnem v týdnu, jednak patrně tím, co v okolí slýchávám.
„Ještě nerostou, je teplo a brzy,“ povídá se. A zprvu si také říkám, že sezona je teprve v plenkách, protože nacházím tu a tam jen pár malých suchohříbků.
Čím výš, tím víc
Čím výš ale stoupám do v podstatě nekončícího kopce, který se překlápí až v místě zarostlé sjezdovky nad Bílou, s o to větší radostí házím všechny řeči za hlavu. Hříbky jsou pořád malé, ale přibývá jich. Čím výš člověk jde, tím je jich víc.
„Spíše se tak procházím na čerstvém vzduchu, ale když něco najdu, beru to,“ povídá paní středního věku v softshellové bundě, jež do lesů vyrazila bez košíku. Je jediná, koho tentokrát v lese nacházím. Jen mi je jí líto, že míří do místa, kde mi před pár minutami málem spadla brada.
Vystoupal jsem sotva pár metrů nad zdejší lesnickou, byť poctivě vyasfaltovanou cestu, když to začalo. Jeden, druhý, třetí… pátý, desátý, dvacátý, třicátý. Přestal jsem je počítat. Padesát kousků to ale bylo zcela určitě. Na sto- nanejvýš sto padesáti metrech čtverečních.
Vesměs suchohřiby – jeden jsem si pro sebe pojmenoval kvůli jeho specifickému tvaru donut, ale nouze nebyla ani o dvě rodinky překrásných srostlých modráků, chcete-li kovářů – mých nejoblíbenějších se vším respektem k pravákům. Koš jsem si postavil jako výchozí bod a pět metrů od něj rozšiřoval kruhovou hromadu. Další půl hodinu jsem úlovky zběžně čistil.
Zavětřit a nepustit
„Jako pes, který zavětří a nic jej nezastaví,“ popisuju si sám sebe o chvíli později, když výletnice míří na sluncem vyprahlý a právě vypleněný svah. „Prý dvakrát tolik a budu spokojený,“ vzpomínám s úsměvem na svůj cíl, který jsem si dal o pár set metrů níže. Plán je už teď splněn na snad dvě stě procent.
A skvělou zprávou je, že nešlo o ojedinělé hnízdo. Další se sice skládá z hřibů žlutomasých, známých lidově jako babky, z nichž obratem jako obvykle dobrou třetinu vyhazuju pro naprosté prošpikování červy, nicméně většina pro budoucí várky smaženice dobře poslouží. Neřeším přitom, že houbaři-fajnšmekři tyto plody lesa za houby vůbec nepovažují.
I v mém koši v konečném důsledku tvoří jen nepatrný zlomek. Další malé hnízdo i rovnoměrně rozesetí jednotlivci jsou totiž už zase suchohřiby. Potvrzuje se mi také několikrát ověřené pravidlo, že – když rostou – brázdy vyjeté od traktorů jsou zárukou úspěchu. Stejně jako „houbaření“ pohledem z cesty.
Po pár hodinách vylézám z lesa k silnici s téměř plným košem. S košem, který bych jistě navršil, mít čas a zůstat v lese alespoň o hodinu déle. S košem, na němž mě vždy deprimuje, že zatímco ostatním se rychle plní, můj si s vizuálním efektem dává kvůli své šířce a velikosti na čas. Dnes se ale zaplňuje téměř po okraj.
„Tak nerostou,“ přehrávám si v duchu s úsměvem a jako obvykle se koukám, jak si spolujezdci i samotní řidiči mohou vykroutit hlavy, aby zhodnotili, zda už je správný čas vyrazit. Já v tom mám jasno – je! A troufám si tvrdit, že v následujících dnech či o nejbližším víkendu bych na stejný úlovek potřeboval koše už dva. Jsem však spokojený, malé tvrdé hlavičky jsou k nakládání nejlepší.
10
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
