Vydávám se již za tmy na procházku některými hřbitovy, první, do nějž vstupuji, je v Mankovicích. Poměrně malý hřbitov osvětlený několika elektrickými lampami působí přívětivým dojmem. Na jedné straně doslova svítí stěna přilehlého kostela, ale světla je tady tak akorát. Podle počtu zapálených svíček se dá předpokládat, že ten největší nápor lidí teprve přijde o „dušičkovém“ víkendu.

Na hřbitově v Novém Jičíně vládla tma

Přesunuji se do Nového Jičína. Parkoviště před hřbitovem je plné, přestože je již po šesté hodině večerní, stánek květinářství je otevřený a je v něm i několik zákazníků. K hřbitovu přichází v krátké chvíli několik skupinek lidí. Procházím branou a v první chvíli jsem ochromen všude přítomnou tmou.

Jediné světlo, které na největším hřbitově v novojičínském okrese je, pochází ze zapálených svíček a dalších předmětů, jako například svítících křížků. Držím se centrální komunikace, kde je tma větší než mezi hroby. Proti mně se ze tmy vynoří postava, která čím více se ke mně blíží, tím více mě obchází.

„Není divu,“ říkám si. „Atmosféra je tady vskutku tajemná až strašidelná,“ napadá mě. V tu chvíli mi za zády projde mezi hroby dvojice s rozsvíceným mobilem.

Vydávám se k „nejosvětlenějším“ místům, kterými jsou památník u rozptylové loučky s desítkami zapálených svíček a část hřbitova s menšími hroby pro urny pár metrů od ní. Očima přejíždím po prostoru, kde svítí nebo blikají světýlka. V tu chvíli se mi vybaví vzpomínka z raného dětství, jak jsem vždy při jízdě vlakem na Slovensko fascinovaně pozoroval stovky světýlek blikajících na slovenských hřbitovech. Procházím okolo hrobů, občas se zastavuji a pročítám jména a data. Zhruba po půlhodině hřbitov opouštím. Parkoviště trochu prořídlo, ale květinářství je stále v provozu.

Mířím do Starého Jičína, tamní hřbitov na kopci pod hradem mě láká. Je již po sedmé hodině večer, brána je k mému překvapení otevřená. Ve srovnání s novojičínským je starojický hřbitov pravý opak. Elektrické lampy osvětlují dlouhý úzký hřbitov po celé jeho délce. Když se vydávám mezi hroby, jsem za to osvětlení rád. Uzounké schůdky mezi hroby musí být pro někoho náročné i za dne.

Chvíli pobudu u několika hrobů, pak se vracím na hlavní chodník. Vydávám se zpět k bráně, u ní se otočím a naslouchám. Je ticho, jen občas se ozve lehké zašumění větru a ťuknutí padajícího listu o zem nebo o mramorovou desku.