Není obvyklé, aby se první dámy vracely po tak krátké době na jedno místo, a tak využívám příležitosti a společně s Miroslavou Chodurovou, ředitelkou Domova Odry, čekám na její příjezd. Je úterý 17. června, krátce před půl druhou odpoledne. Paní ředitelka důvod návštěvy nezná. Vše prý bylo dosti mlhavé a narychlo. „Ten termín se pořád měnil. Včera mi řekli, že přijede Pendolinem do Ostravy a odtud pojede sem. Vůbec netuším proč. Ale když minule odjížděla, tak říkala, že by nás ještě ráda navštívila," říká Miroslava Chodurová.

Čekání si krátíme vzpomínkami na loňskou říjnovou návštěvu a já jen ze srandy říkám, že třeba Ivana Zemanová přiveze robotického tuleně, kterého tehdy ředitelka vzpomněla. „Toho bychom si hodně přáli. Ale je to moc peněz. Zkoušela jsem sponzory a nic. Takže toho para, tak se ten robotický tuleň jmenuje, asi mít nebudeme. Mají ho v Americe, v Německu, v Japonsku, kde ho vymysleli, ve Švédsku dokonce na lékařský předpis. My tady nemáme psy ani kočky, protože se jich někteří klienti bojí, ale ten tuleň má obrovské oči, řasy, je to vyzkoušené, že ho lidi milují. Hladí ho a on na to reaguje," vypráví Miroslava Chodurová.

Jenže to už vjíždí do areálu domova černá limuzína, vystupuje Ivana Zemanová a srdečně se s ředitelkou domova objímá. Vstupujeme do přízemní místnosti, kde se hosté s ředitelkou usazují u většího stolu. Ivana Zemanová vzpomíná na některé obyvatele domu. „Všichni se na vás hodně těší. Měli jsme tady hodně osobností, ale naši obyvatelé říkají, že vaše návštěva byla nejlepší," obrací se Miroslava Chodurová na „první dámu".

„Když jsme tady byli naposledy, hodně se nám tady líbilo a moc jsme obdivovali tu vaši dobovou výzdobu, tak jsem si dovolila něco přivézt," reaguje Ivana Zemanová. Její tajemnice Jana Bartošová přináší velkou zabalenou krabici s velkou mašlí. „Jé, děkujeme! Mám to rozbalit tady?" ptá se ředitelka domova. „Doporučuji to rozbalit tady. Vím, proč to říkám," usmívá se Ivana Zemanová a pokouší se pomoci ředitelce domova překonat její marný boj s mašlí. Nakonec pomáhají nůžky.

Miroslava Chodurová rozbalí papír a při pohledu na obrázky a nápis na krabici na chvilku ztuhne. Pak se slzami v očích jen špitne: „Děkuji." Obě ženy se v tu chvíli objímají. Emoce by se daly krájet. „Já to snad ani neotevřu," zápasí vzápětí Miroslava Chodurová s víkem krabice. Pak ji otevírá. „Je tady. Fakt. Ten je krásný!" bere jemně do náruče velkého bílého plyšového tuleně. Ivana Zemanová nato sáhne do zadní části zvířátka, to ze sebe vydá tenký zvuk a otevře velké černé oči. „Je první v České republice," poznamenává „paní prezidentová". Přítomní hladí nového člena domova a sledují, co všechno umí.

Mezitím Vladimír Kruliš z doprovodu Ivany Zemanové seznamuje ředitelku domova s tím, jak se robot ovládá. „Budete si muset určit, jestli to bude holka, nebo kluk, a dát mu jméno. Na jméno, které nejčastěji slyší, pak reaguje," radí Ivana Zemanová.

Asi po čtvrthodině se všichni odebírají do tančírny, kde čekají obyvatelé domova s personálem. Všichni reagují, jako by přišla nějaká známá, a ne manželka prezidenta. Také Ivana Zemanová působí mnohem uvolněněji než minule a věnuje se každé obyvatelce, která ji osloví. Tuleň po dobu její návštěvy putuje z rukou do rukou.

Ivana Zemanová tentokrát strávila v Domově Odry téměř tři hodiny. Kolem půl páté se srdečně loučí se všemi, kdo k ní přijdou. Pak už následuje jen nutný podpis darovací smlouvy a rozloučení s Miroslavou Chodurovou. Ta jako by stále nevěřila. „Tak to je síla. To jsem vůbec nečekala," vydává ze sebe nadšeně s pohledem za odjíždějícími auty. Hned nato už ale převažuje racionalita. „Musíme zjistit, kteří lidi to přijmou. Chtěla bych to zkoušet hlavně u lidí s demencí. Jim chybí ta přítomnost druhého. Prý to má velké terapeutické účinky. Uvidíme," uzavírá Miroslava Chodurová, jež při rozbalování dárku podotkla, že to je jako na Vánoce.