Dětství prožil horal Jan Mička ve válce, škodil Němcům. V březnu oslaví 94 let

V Mořkově chodil do obecní školy, měšťanku navštěvoval v Hodslavicích. Ze školy vyšel v roce 1944 a měl nastoupit do učení. „Chtěl jsem do lesnické školy, jenomže situace v tom roce byla taková, že lesy vždycky někomu patřily a já jsem se tam nedostal. Potom mi nabízeli, abych šel za holiče. Bylo to nedaleko bývalého autobusového nádraží v Novém Jičíně, ale to mě vůbec nebavilo. Nakonec jsem šel do Autopalu, kde se v takové dílničce vyráběly řeznické stroje. Po vyučení jsem tam nějakou dobu dělal,“ vzpomíná Jan Mička. Po chvilce se ve vzpomínkách vrací k II. světové válce. Na jejím konci prožíval zajímavé i nebezpečné situace.

Ukrajině pomáhá i Novojičínsko. Neslyšící běženci potřebují dvě tlumočnice

„Když se Rusi blížili, to už se bojovalo o Ostravu, tak Němci se snažili posílat techniku na západ. Aby ji Rusi nedostali. Nás bylo tehdy šest, taková parta a řekli jsme si, že jim v tom zkusíme zabránit. Vlaky naložené technikou jezdily přes Mořkov a nad vesnicí bylo návěstidlo. Rozhodli jsme se, že ho zlikvidujeme. Od nádraží to bylo tak tři sta metrů - dráty, sloupy a taková vodící kolečka. Vzali jsme kladiva a ta kolečka jsme otloukli. Návěstidlo přestalo fungovat. Potom na Frýdek jezdily prázdné vagony pro další techniku a od Frýdku stála kolona s německým bojovým materiálem. Vlaky nejezdily. Začali to ale vyšetřovat četníci a jeden z naší partie to prozradil. Tak si pro mě i pro ostatní přišli. Četnická stanice byla mezi Životicemi a Mořkovem, asi třicet metrů od dnešní benzinové pumpy. Zmlátili nás tam, ale pak nás propustili, a tím to skončilo. Uvědomovali si, že už si moc nemůžou zahrávat, protože se blížili Rusáci,“ říká Jan Mička.

Azyl v Beskydech: První běženci z Ukrajiny přespali ve frenštátském autokempu

Po chvilce přidává další příhodu. „Ke konci války v Mořkově Němci nasazovali do boje šestnáctileté kluky. V jednom baráku pod tratí byl tak sedmnáctiletý Němec, který opravoval vojákům boty. Na verpánku měl vždycky pistoli a když jsme chodívali kolem, pořád vyhrožoval. Ubytování měl někde nad dědinou, takže, když tam šel, chodil pod viaduktem. Tak jsem si řekl, že za to vyhrožování mu to splatím. Večer, když se stmívalo, jsme si na něho počkali, a když procházel, tak jsem mu dal co proto. Naštěstí to bylo potmě, takže neviděl, kdo to byl. A protože už se blížil konec války, tak už se nic dalšího nestalo,“ shrnuje Jan Mička, jenž v roce 1949 využil nabídky na brigádu na šachtě. Dostal se na důl Generál Jeremenko do úderky Bořuckého.

„Pracoval jsem tisíc metrů pod zemí, sloje byly úzké, dělal jsem tam skoro celý rok,“ říká.V roce 1950 nastoupil na tříletou vojenskou školu do Uherského Hradiště. Po roce, kdy se učil běžné předměty, se dostal do Olomouce. Tam už bylo zaměření na jeho obor – protivzdušná obrana státu. Po dvou letech ukončil školu jako poručík se specializací na radiolokátory.

Vyšní Lhoty a příběhy z Ukrajiny, Tatiana pro útěk před válkou dostala padáka

Vojenský život je plný stěhování a Jan Mička to neměl jiné. Oženil se 5. září 1953 a po prvním stěhování do Moravské Třebové se mu narodila dcera. Potom se rodina stěhovala do Maletína. „Tam nic nebylo, když odtud Němci odcházeli, tak pobrali, co se dalo. Jako útvar jsme měli obsazenou celou dědinu, opravovali jsme baráky a dělali všechno, ať se tam dá nějak bydlet. To jsme si užili,“ poznamenává major ve výslužbě.

Jeho další štací bylo Brno, kde budoval radiolokátory. Tam byl nejdelší dobu, potom se ještě stěhoval na Slovensko, kde byl v Nitře a Trnavě. Mezitím strávil asi půl roku v tehdejším Sovětském svazu asi sto kilometrů severovýchodně od Moskvy, kde byla škola zaměřená na radiolokační techniku a služebně byl také v Astrachani u Kaspického moře a v Leningradě. V útvarech, kde pobýval, působil jako velitel protiletecké obrany. Před důchodem se dostal do Nového Jičína. Nedaleko hřbitova byl útvar, kde se vyráběly náhradní díly na vozidla UAZ nebo ZIL. Sovětští vojáci, kteří tady tehdy pobývali, si tam jezdili pro součástky.

VIDEO: Jaromír Nohavica: S Putinem nesouhlasím, válka je mi proti srsti

Důchod už Jan Mička prožil v Mořkově. Jako vášnivý myslivec dělal dvacet let, až do svých 77 let předsedu mysliveckého sdružení v Mořkově. „Za mě se tam postavila myslivecká chata. Když se likvidovaly dřevěné sklady, tak jsem ty napuštěné fošny koupil od vojenské správy, a z toho se to postavilo,“ upozorňuje a najednou z lednice vytahuje plaskačku slivovice.

Poznamenává, že má 54 procent a 25 roků. „To už je poslední, co zbyla. Měli jsme třináct arů pozemku a děda, když se zakládalo JZD velký kus osadil švestkami. Bylo tam více než sedmdesát stromů švestek. A před těmi pětadvaceti roky jsme vypálili dvě stě padesát litrů slivovice. Celá rodina se na tom podílela. Pálilo se to v Poličné u Valašského Meziříčí,“ upřesňuje Jan Mička a dodává, že má ještě jednu velkou lásku, a tou jsou hory.

„Mám projité Beskydy křížem krážem. V důchodu jsem dělal deset let na chatě na Velkém Javorníku. Vařil jsem tam, a tak. Každou středu tam chodili důchodci na prdelanku. Do práce jsem chodíval pěšky. Z Javorníka domů do Mořkova mi to trvalo padesát minut,“ uzavírá Jan Mička.