Jaroslav Cáb je jedním z tisícovek lidí, který na večer 24. června do smrti nezapomene. Jeho život nabral zcela jiný směr, než očekával. V domě tenkrát bydlel s manželkou, její zdravotně postiženou sestrou a jejich maminkou.

„Sotva jsme stihli utéct do patra. Voda dosáhla asi do úrovně tří metrů. Celý spodek byl zatopený. Babička to nepřežila. Nebo, vlastně samotnou povodeň přežila, ale pak hned odešla. Ani se nechce vzpomínat,“ ztěží potlačoval slzy Jaroslav Cáb.

Nestihli uklidit vůbec nic. Voda vyplavila skoro všechno. „Co povodeň nevyplavila, tak jsme stejně vyhodili ven. Po povodni jsme museli měnit dveře, které se pokroutily, vyměnili jsme i okna, ale ta jsme měli v plánu. Prakticky začínáme s manželkou odznova. Jako bychom se právě vzali,“ pokračoval Jaroslav Cáb a dodal, že si prožili hrozný rok.

Pořád sněžilo nebo pršelo. Aby dům vysychal, museli pořád topit. „Topíme vlastně pořád, pokud máme čím. A když se ukáže aspoň trochu pěkně, což mockrát nebylo, tak větráme,“ poznamenal smutně muž.

Když počátkem června pršelo již několikátý den a hladina řeky Luhy se začala povážlivě zvedat, raději všechno vynášeli pryč. „Tady je to takové riziko. Luha se vždycky trochu vylévala. Vždycky to ale došlo jenom na zahradu a pak to kleslo. Teď už jsme to měli zase po barák. Naštěstí se to ustálilo.

Nevím, jak to půjde dál. Člověk je v hrůze pořád. Více zaprší a už se bojíme. A stěhovat se není kam,“ uzavřel posmutněle Jaroslav Cáb.