Jaroslav Jindra zastoupil na besedě Miloslava Stingla, který musel kvůli náhlé nemoci svou účast na Srazu cestovatelů zrušit. Milovníci cestování a zajímavého vyprávění však rozhodně nepřišli zkrátka. S besedou nazvanou Toulky světem za nimi přijal Jaroslav Jindra, který pracoval mimo jiné jako reportážní fotograf pro AFP při ozbrojených konfliktech v Iráku, zpracovával reportáže z tsunami v Thajsku a podílí se na tvorbě televizního pořadu Na cestě. Rovněž stihl vydat už několik knižních titulů, mezi nimi nejnovější 30 let Rallye s podtitulem Dobrodružství s cejchem smrti.

Několik let strávil na Rallye Dakar, kde zachycoval život českých i zahraničních posádek při tomto nejslavnějším závodu. S tím bylo spojeno malé překvapení, které pro návštěvníky frenštátského kina připravil. Společně s ním totiž do Frenštátu přijel i Karel Loprais s legendární tatrovkou. Aby toho nebylo málo, Jaroslav Jindra mu věnoval malý dárek. „Chtěl bych předat Karlovi sponzorský dar prezidenta Zimbabwe Mugabeho, a to padesát milionů dolarů,“ pronesl ve ztichlém kinosále Jindra. Karel Loprais se opatrně zeptal, co si za to koupí? „Já nevím, možná tak Coca Colu,“ usmál se lišácky Jindra a poukázal na závratnou inflaci v Zimbabwe.

Do besedy se nejprve zapojil Karel Loprais a ochotně odpovídal na otázky zvídavých návštěvníků, kteří se jej například zeptali, proč se Dakar přesunul do Jižní Ameriky: „Je to z hlediska bezpečnosti. Protože možná pamatujete, že v roce v devadesát osm nám ukradli jednu tatru a to vyloženě za jízdy, kdy se střílelo po posádkách. Zastavili ji a odcizili. Nikdo doteď neví, kde je. Chtěli sebrat obě dvě, ale tím, že prostřelili pneumatiky, my totiž používáme bezdušové, a neuměli si to spravit, tak vzali jen tu jednu a pak i všechno, co se dalo. Bezpečnost je určitě v soutěži na prvním místě,“ vysvětlil posluchačům Loprais.

Poté následovala krátká slideshow fotek z různých koutů světa. Nechyběly Jindrovy záběry z Indie, Iráku, Thajska, Rumunska, Afriky či Norska.

Po opětovném rozsvícení sálu se mohli návštěvníci ptát na cokoli, co je napadlo. Jindra například přiznal, že už dávno nepočítá země, které navštívil. „Já jsem to počítal asi před deseti lety a bylo to něco přes sto, ale myslím, že to není rozhodující. Nedělám to pro křížky,“ usmál se cestovatel a dodal, že není země, kde by se mu líbilo nejvíce či nejméně, každá má svoje kouzlo. „Kongo je například země, která má obrovský potenciál a tam bych se chtěl určitě jednou vrátit, protože jsou tam zajímavé příběhy,“ podotknul profesionální tlumočník, který se k natáčení dostal víceméně náhodou a od té doby je toho jeho životní láskou. „Jsem pyšný na to, že jsem amatér, protože je v tom ta láska k věci.“

Sám podotkl, že rád jezdí tam, kam nikdo jiný nechce. „Máme do budoucna nastavenou laťku opravdu vysoko, chystáme se na africký roh,“ nadhodil cestovatel. Po otázce, jestli se někdy opravdu bál, na chvíli zapřemýšlel. Nakonec odpověděl: „Když stojíte proti partě totálně ožralých partizánů se samopalama, tak to není nic příjemného. Můžete přijít o život nebo o materiál. To je vždycky loterie. S těma partyzánama se musíte domluvit. Dá se tomu předejít například tím, že jim pochválíte uniformy, koupíte pivo a už to může být lepší,“ zamyslel se Jindra a dodal, že jednou takhle koupil od partyzánů devítileté děvče. „Odvezli jsme ji k doktorovi ošetřit, protože ji tam měli na hraní a od něj jsme se dozvěděli hodně zajímavé poznatky. O Kongu je známo, že se tam ve velkém znásilňují ženy, samozřejmě, víme, že se tam dějí tragédie, ale zdaleka ne takové, jak se prezentuje. Ten doktor říkal, že kdyby se mohl postavit nějaký žebříček, tak na prvním místě to páchají rodinní příslušníci, otec, bratr, bratranec, strýc, potom jsou to policie, učitel, faráři a teprve potom jsou ti povstalci,“ poznamenal k otřesenému publiku a pokračoval: „Možná jste viděli dokument Slzy Konga, který byl o znásilňování žen. Já mám natočený dokument, zatím nenastříhaný, s pracovním názvem Ukradené dětství a to je právě o těchto problémech v Africe, jako jsou dětští vojáci, znásilňování dětí a tak dále. Bude to hodně drsné ale myslím, že hodně poučné, protože najednou zjistíte, že tady je to taky, akorát to není tak na očích…“ uzavřel Jindra, který odpovídal ještě na celou řadu jiných otázek a nakonec se s návštěvníky po hodině a půl rozloučil.