Slavnostního otevření výstavy Emil Zátopek, běžící, vítězící, se kromě hostů z řad pořadatelů, studentů a kantorů, zúčastnil také jeden z rodinných příslušníků slavného běžce. Protože manželka Emila Zátopka, Dana Zátopová, v té době v Ostravě zahajovala Zlatou tretru a vernisáže se tak nemohla zúčastnit, místo čestného hosta zaujal jediný z dosud žijících sourozenců, bratr Jiří Zátopek. Ten při rozhovoru nejen sdělil své pocity z kopřivnické výstavy, ale také zavzpomínal na slavné a nečekané vítězství svého bratra v maratónu, i na to, co rozhodnutí pustit se do náročného běhu předcházelo.

„Musím říct, že kopřivnická výstava je moc pěkná a já osobně jsem překvapený, jak ji studenti zpracovali,“ odpověděl Jiří Zátopek na otázku, jak je spokojený s novou výstavou. „Asi nejvíc se mi líbí postavy toho Emila. Přestože jsou některé trošku zkreslené, jsou moc pěkné a bratrovi by se určitě líbily,“ doplnil vzápětí.

Po krátkém přemýšlení a rozhlížení se po sále, se jediný žijící sourozenec slavného běžce ponořil do vzpomínek na jbratrovo neslavnější vítězství a začal vyprávět. „Emil se stal tak slavným proto, že se v padesátém druhém roce na letních olympijských hrách v Helsinkách rozhodl běžet maratón, který do té doby závodně nikdy neběžel,“ rozpovídal se Jiří Zátopek.

„A víte, co ho k tomu rozhodnutí vedlo?“ položil vzápětí otázku, na kterou si sám odpověděl: „Předcházel tomu čtyřicátý osmý rok, kdy se Emil na olympiádě v Londýně přihlásil na běh pět a deset kilometrů. V běhu na těch pět kilometrů pověřil svého nejlepšího kamaráda, aby mu pomohl,“ rozpovídal se Jiří Zátopek. Ten tak prý dostal stopky s rozpisem jednotlivých kol závodu, a k tomu bílé tílko a červené trenýrky. „Emil mu řekl, že protože on neví, který zrovna běží, že potřebuje, aby ho dirigoval,“ doplnil bratr a pokračoval: „Měl mu tedy ukázat, tím, že zvedne ty trenky, jestli náhodou neběží pomalu.“ Pánské prádlo červené barvy se tak mělo stát jakýmsi impulsem pro to, aby Zátopek přidal.

Promyšlený plán ale dvěma kamarádům nevyšel. „Emilův nejlepší přítel nejspíš nepoznal jeho, při běhu typický, škleb v obličeji, a ty trenky nezvednul,“ pousmál se pan Jiří a pokračoval: „Emila poznal až pozdě, když zbývala jen půlka kola do konce a vedl Gaston Reiff.“ Protože se Zátopkovi Reiffa již nepodařilo dohnat, získal v závodě na pět kilometrů stříbrnou medaili. „Ta se ale podle něj nepočítala, jen ta zlatá,“ vysvětlil bratr a vzápětí nastínil důvod onoho legendárního rozhodnutí zkusit maratón: „Protože můj bratr bojoval v armádě, musel sepsat závazek, že z her přiveze dvě zlaté, no a v tom čtyřicátém osmém přivezl jenom jednu.

Svůj závazek si Emil podle bratra Jiřího uvědomil v Helsinkách a protože měl strach, že by zase nemuselo něco vyjít, přihlásil se na maratónský běh. To však vyvolalo zděšení u velitele tehdejší výpravy. „Přišel za ním s tím, že ho chtěl škrtnout z rozpisu, ale že mu to pořadatelé nedovolili. Měl starost, protože Emil maratón nikdy závodně neběžel, že udělá Československé republice ostudu,“ pokračoval ve vyprávění Zátopek. Jeho bratr se však prý nedal a trval na svém. „Ještě si dokonce zašel ověřit, jestli ho pořadatelé bez jeho vědomí opravdu nevyškrtli,“ smál se pan Jiří.

„Před startem si pak zjistil číslo největšího aspiranta na vítězství a toho se rozhodl držet,“ popsal průběh závodu Zátopek. Když závodníci přiběhli do občerstvovací stanice, tak si podle něj onen aspirant prý vzal citron a snědl ho. „Emil, i když měl citron taky rád, se rozhodl, že raději počká, co to sním udělá,“ vysvětlil Jiří. Opatrnost se Zátopkovi vyplatila, protože první běžec podle slov pana Jiřího po citrónu zvadnul. „Je to až neuvěřitelné, ale on vážně zvadnul, normálně zvadnul,“ potvrdil Zátopek. Toho podle něj Emil využil a závod vyhrál.

„Bylo to opravdu neuvěřitelné vítězství,“ řekl Jiří Zátopek a na závěr svého vyprávění dodal: „Nikdo jiný zatím nekázal to, co se jemu tenkrát v Helsinkách podařilo, tedy vyhrát běh na pět kilometrů, deset kilometrů a maratón zároveň.“