Co je pro vás největším zážitkem z celé americké tour?

Nevím, zda to mohu nazvat zážitkem, ale rozhodně nejsilnějším momentem je vracet se domů z úspěšné cesty, kterou jsme připravovali takřka celý rok, a vidět v očích Ondrášků a jejich rodičů štěstí a spokojenost. Sdílet společně s nimi radost, že se vše podařilo a že naše sny a představy se vyplnily nad očekávání, je pro mě osobně největší radost, a zároveň úleva.

Napadlo vás, že byste soutěž ve Washingtonu mohli v tak obrovské konkurenci vyhrát?

Ondrášek je nositelem mnoha ocenění na mezinárodních festivalech a soutěžích, posledním velkým úspěchem jsou například dvě platinové medaile z čínského festivalu v Kantonu 2012. Cestovat tedy na soutěž s pocitem, že na to nemáme, je pro nás nemyslitelné. Vždy se snažíme o nejvyšší příčky.

Tomu je nakonec podřízena celoroční příprava, která je nesmírně náročná a vyžaduje od našich děvčat i jejich rodin spoustu energie, času a obětavosti. Druhá věc je, jak dokážeme tvrdou přípravu na místě zúročit, zda máme formu dobře načasovanou, zda jsme se dokázali vyrovnat s aklimatizací, a momentální fyzická či zdravotní dispozice jednotlivých členů sehrává svou podstatnou roli.

A když se podaří všechny tyto aspekty sladit, pak je z toho vynikající úspěch a neskutečná radost.

Jaké byly vaše úplně první pocity po vyhlášení? Jak jste úspěch oslavili?

Vzhledem k tomu, že vyhlášení probíhalo v komorním prostředí, kde naši konkurenti a zároveň partneři byli s námi v nejtěsnějším kontaktu, snažili jsme se euforii a obrovskou radost alespoň trošičku krotit.

Všichni finalisté byli úžasní, a tak jsme se snažili dát najevo svůj respekt a uznání z jejich výkonu. Nicméně jakmile jsme se ocitli sami, tak naše radostné šílenství mohlo vypuknout naplno a každý to prožíval po svém. Někteří plakali, jiní křičeli radostí, ale nakonec jsme se z toho opojení museli vyzpívat našimi oblíbenými písničkami.

Jestliže bude ve Washingtonu další ročník festivalu, chystáte se znovu?

Vzhledem k velké finanční náročnosti si budeme muset nějakou dobu další cestu za oceán odpustit. Odvezli jsme si ale množství cenných kontaktů a zkušenost, co příště udělat lépe, takže za pár let se určitě do USA a Kanady vydáme, to ale bude již s novou generací Ondrášků.

Jak složité bylo financovat takovou cestu?

Jednoduché to skutečně nebylo. Bez výrazné pomoci rodičů, podpory naší novojičínské ZUŠ, města Nového Jičína, Moravskoslezského kraje, mnoha obcí našeho okresu a celé řady soukromých firem i jednotlivců bychom tuto cestu neměli šanci uskutečnit. Ještě dnes se mi tají dech z vlny solidarity a nezištné pomoci, se kterou jsme se setkali. I touto cestou znovu všem upřímně děkuji!

Máte ještě další vysokou metu, které byste chtěli dosáhnout, když už jste vyhráli jednu takovou soutěž?

V tuto chvíli svou pozornost upíráme k 10. ročníku pěveckého festivalu Porta musicae Nový Jičín 2014, jehož jsme pořadateli a který letos přivítá absolutní špičku českého sborového umění. Jedná se sice o nesoutěžní festival, ale jeho prestiž je natolik vysoká a ceněná, že možnost zúčastnit se festivalových koncertů je pro každého obrovská motivace a lze očekávat, že budeme svědky těch nejlepších pěveckých výkonů.

Na washingtonském festivalu jste se setkali s mnoha jinými pěveckými sbory, obohatilo vás to nějak?

Díky workshopům jsme měli možnost nahlédnout do „kuchyně" báječného černošského tria ze Zimbabwe, seznámit se s vynikajícími hudebními tělesy z USA, Kanady, Holandska, Norska, Ruska a z dalších zemí. Odvážíme si tedy spoustu nápadů a hlavně repertoár, kterým obohatíme naše koncerty v nejbližší budoucnosti.

Nenavážete spolupráci s nějakým zahraničním sborem?

Mezi našimi děvčaty to nejvíc „zajiskřilo" při společných chvílích s chlapeckým sborem z Kanady. Mě zase úžasně oslovil sbormistr a zároveň předseda poroty Grant Gershon, který řídí skvělé sbory v Los Angeles a projevil zájem o spolupráci. Rozhodně bychom rádi některé zajímavé těleso představili v Novém Jičíně během našich koncertů.

Anna Macíčková