Muže, jemuž ve třinácti letech zemřel tehdy dvaačtyřicetiletý otec a na němž zůstalo hospodaření na statku ve Velkém Špakově na Ukrajině, kde žili Volynští Češi. Definitivní loučení se pak uskutečnilo na fulneckém hřbitově, kde Josefa Moravce na jeho poslední cestě doprovodily čestná salva a státní hymna v provedení Posádkové hudby Olomouc.

Josef Moravec v jednadvaceti letech narukoval na dva roky na základní vojenskou službu do Polska. Od roku 1931 byl ženatý s manželkou Annou, která jej navždy opustila zhruba před dvěma roky. Měli spolu tři děti.

Přestože Josefu Moravcovi v roce 1991 přestalo sloužit pohybové ústrojí dolních končetin, což jej odkázalo na pohyb na invalidním vozíku, často kolem sebe šířil veselou náladu, což dokázal i při oslavách stých narozenin, kdy mu přáli i zástupci města. „Když jsme mu přišli přát loni, vytáhl odněkud vodku, co měl odněkud z Ruska. Tenkrát ještě normálně četl bez brýlí. Nezapomenu na ten pocit, když jsem jej držel za ruku a přemýšlel nad tím, co vše za těch sto dva let ta ruka držela,“ vzpomenul místostarosta Fulneku Jaroslav Štekbauer.

Josef Moravec v únoru 1944 odjel k náhradnímu československému vojenskému pluku k Dněpronovu u Tuly. V lednu 1945 bojoval u Jasla, a poté při osvobozování Slovenska. V roce 1947 v rámci reemigrace přišel do okresu Stříbro, na Novojičínsko se přestěhoval v roce 1958. Do svých dvaasedmdesáti let pracoval v zahradnictví ve Studénce-Butovicích. Josef Moravec měl hodnost kapitána, byl nositelem Řádu vlastenecké války II. stupně, Čs. medaile Za chrabrost, medaile maršála Žukova a dalších medailí. U příležitosti stých narozenin mu v květnu 2006 generál major Vladimír Lavička předal Záslužný kříž ministra obrany 3. stupně. Josef Moravec se narodil 25. května 1906.