Děti a škola se jí prolínaly životem již odmalička. Vzhledem k tomu, že její maminka pracovala ve školství, byla s touto institucí ve styku od svých šesti let takřka neustále. Po studiu na gymnáziu se rozhodla, že vystuduje pedagogickou fakultu v Ostravě. „Tenkrát jsem nad ničím jiným ani nepřemýšlela. Práce s dětmi mě bavila. Vedla jsem tenkrát i nějaké kroužky, jezdila jsem na tehdejší pionýrské tábory s dětmi, takže se to se mnou táhlo už od začátku,“ vzpomněla s úsměvem dnes čtyřicetiletá Alena Jermářová. Právě tato práce s malými dětmi měla vliv i na rozhodování, na kterém ze stupňů bude dále učit. Volba proto padla na ten první. „Díky předchozím zkušenostem jsem už trochu věděla, jak se s těmi prvňáčky a druháky pracuje, jak reagují, jak je třeba k nim přistupovat,“ dodala Jermářová.

Za své dosavadní devatenáctileté působení v pedagogické profesi, pracuje už šest let jako učitelka první třídy na bílovecké základní škole a jak sama dodává, každé dítě je originál. „Jsou děti, které jsou vstřícné, dá se s nimi velmi dobře komunikovat, ta práce odsejpá a je to velká radost a pak jsou děti, které jsou uzavřené nebo mají různé poruchy chování, nemají chuť do práce. Svou roli hraje také povaha a tam je pak ta cesta k dítěti trochu složitější. Každopádně je to hodně o práci na sobě sama, nejen o práci ve škole,“ upozornila pedagožka. Nejvíce ji pak mrzí, když někdo nebetyčně prohlásí, že si v první třídě s dětmi jen hrají. „Ne, není to tak. Je to docela těžká, složitá práce a někteří lidé si neuvědomují, že v první třídě ty děti udělají obrovský kus práce a je to pro ně velký skok. Je to třída, kde se naučí naprosto nejvíc a na tom pak stavějí v dalších letech. Potřebují se naučit tvary písmen, číst, psát, trochu porozumět psanému textu, je tam řada čísel do dvaceti, čísla větší menší, slovní úkoly, prvouka… Ty nároky jsou docela velké,“ uvedla Jermářová.

I přes občasnou nedoceněnost práce a námahu, kterou je nutné při učení malých školáčků vynaložit, má s dětmi spoustu krásných zážitků. „Člověk do nich vkládá obrovské množství energie, zkušeností, práce, času a někdy je to vyčerpávající a asi jako každý člověk přemýšlím i já o smyslu své práce, o tom jak dlouho ještě tohle budu dělat, a potom přijde vždycky nějaká chvíle, kdy vám to ty děti vrátí i s přídavkem a vy si řeknete – jo, mělo to nějaký smysl,“ uzavřela se spokojeností v hlase učitelka 1.A třídy Alena Jermářová.