Záviši Kalandrovi, rodáku z Frenštátu pod Radhoštěm, chceme věnovat tuto tematickou stranu, neboť on je jedním z bolestných příkladů nedávné historie českého národa, kdy ty, kdo přežili koncentrační tábory, zavraždila jejich „rodná" komunistická strana.

Záviš Kalandra se narodil 10. listopadu 1902 ve Frenštátě pod Radhoštěm. Jak uvedl ve čtvrtek 15. listopadu na přednášce věnované Záviši Kalandrovi jednatel Matice Radhošťské, bývalý učitel a starosta Trojanovic Drahomír Strnadel, bylo to v domě popisné číslo 235 o Rožnovské ulici. „Ten dům 235 stával v Rožnovské ulici. Místo něj a dalších domů je teď obchodní centrum Kyčera," upřesnil Drahomír Strnadel a poznamenal, že rodina Kalandrova se později přestěhovala pod náměstí do domu číslo 9, kde bývala lékárna.

Záviš Kalandra se podle Drahomíra Strnadla narodil do pokrokové rodiny. Jeho děd Jan Albert Kalandra, který žil v letech 1826 až 1909, pomáhal organizovat kulturní život ve Vídni, otec, Břetislav Kalandra, který žil v letech 1871 až 1930, byl blízkým spolupracovníkem Tomáše Garrigua Masaryka. „Právě to, že Břetislav Kalandra měl silné sociální cítění, snad později přivedlo Záviše Kalandru do komunistické strany," dodal Drahomír Strnadel.

Záviš byl prvorozený syn, měl tři sourozence. Po něm se narodili co dva roky bratři Břetislav, Dušan a sestra Drahomíra. Do deseti let žil Záviš Kalandra ve Frenštátě, kde navštěvoval chlapeckou školu, kde je dnes muzeum. Rodina se potom přestěhovala do Vsetína. „Záviš Kalandra navštěvoval gymnázium ve Valašském Meziříčí a patřil mezi tři nejlepší žáky v jazycích. Ovládal sedm jazyků," doplnil Drahomír Strnadel s tím, že po maturitě v roce 1921
nastoupil Záviš Kalandra na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, kde studoval filologii a filozofii, hlavně řeckou. Studium dokončil v roce 1927.

Ve spárech komunistů

FRENŠTÁT POD RADHOŠTĚM – Po německé okupaci v roce 1938 skončil Záviš Kalandra v koncentračním táboře v Sachsenhausenu. Odtud se, byť zbídačený hlavně na těle, vrátil. Moc materiálu o pobytu Záviše Kalandry v koncentračním táboře se podle Drahomíra Strnadla nedochovalo a on sám o tom nikdy, nemluvil. Zato o jeho dalším osudu se toho ví mnohem více.

Bylo 7. listopadu 1949, když tehdejší Státní bezpečnost přišla jako by zatknout Kalandrova přítele, doktora Ungára, jenž bydlel ve stejném domě. Ve chvíli, kdy doktora Ungára zatýkali, jeho švagr, Záviš Kalandra, si přišel zatelefonovat…„Když se někdo dostal komunistům do spárů, neunikl. Fašistům se dalo uniknout, ale komunistům ne," komentoval tehdejší dobu Drahomír Strnadel, jednatel Matice Radhošťské, a přidal jeden příklad: „Jak kdysi vzpomínal jeden z pozdějších obžalovaných, Bedřich Hájek, člen ÚV KSČ zatčený v roce 1951, vyšetřovatel mu řekl: V této místnosti jsme kdysi tři dny a tři noci roztáčeli Kalandru. To víte, my jsme se střídali, ale on tady byl po celou dobu. Když už nemohl stát na nohou a ležel na zemi, tak nám podepsal, tak si to rozmyslete, Hájku."

Záviš Kalandra neunikl a stejně jako někteří další v procesu s Miladou Horákovou, který odsoudila řada věhlasných osobností z celého světa včetně Alberta Einsteina, uslyšel rozsudek o defi nitivním konci svého života. „Cítím se zavázán, abych na tomto místě poděkoval svým vyšetřujícím orgánům za jejich bezpříkladnou korektnost, a to zejména proto, poněvadž cítím, jak uboze jsme jednal, když jsme právě v této věci předával známému siru Bruce Lockhartovi pomlouvačné a skrz naskrz pomlouvačné nepravdivé zprávy o tom, jako by v tomto úseku našeho lidově demokratického státu docházelo k nějakým ukrutnostem nebo jen nepravostem," neodpustil si Záviš Kalandra jistou dávku cynismu ani v závěrečné řeči.

Rodný dům Záviše Kalandry. Vlevo č. p. 235 v Rožnovské ulici ve Frenštátě pod Radhoštěm v roce 1969.

Druhý životní mezník nepřežil

FRENŠTÁT POD RADHOŠTĚM – Život Záviše Kalandry je velmi zajímavý a dalo by se o něm dlouho vykládat. Jak uvedl jednatel Matice Radhošťské Drahomír Strnadel, Záviš Kalandra prožil v životě dvě zlomové etapy; rok 1936 a léta 1949 až 1950.

Psal se rok 1929 a členové KSČ žili V. sjezdem své strany. „Na tomto sjezdu se do vedení KSČ dostali takzvaní Karlínští kluci, mezi nimi Klement Gottwald a Jan Šverma. Staré vedení se zakladatelem, doktorem Šmeralem, bylo odstraněno. Strana také vymyslela nové heslo: Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě. Zajímavé je, že jak se zjistilo později, všechny tyto Karlínské kluky platila Moskva," uvedl Drahomír Strnadel. Změny se Záviši Kalandrovi nelíbily, ale pořád jej brali jako schopného novináře, vždyť byl redaktorem Rudého práva. Zlom přišel v roce 1936, kdy v Moskvě probíhal už druhý proces se starými bolševiky. „Na tento proces Kalandra reagoval dokumentem Odhalené tajemství moskevského procesu," sdělil Drahomír Strnadel, jenž na přednášce o Záviši Kalandrovi zmíněný dokument přečetl. V něm Záviš Kalandra pravdivě informuje o tom, že v procesu v podstatě stáli v lavicích obžalovaných důležití Leninovi spolupracovníci, kterých se potřeboval zbavit Josif Vissarionovič Stalin, a popisuje absurditu některých smyšlených obvinění. Záviše Kalandru tehdy vyloučili z KSČ.

V té době sotva mohl tušit, že se sám ocitne v podobně vykonstruovaném procesu jako člen skupiny Milady Horákové, s níž neměl vůbec nic společného. Kalandra „si začal střílet" z tehdejšího režimu, a ten mu to nemohl zapomenout. Zejména Klement Gottwald jej považoval za osobního nepřítele.

Rozsudek, trest smrti padl v osm hodin večer

PRAHA – Při vzpomínce na Záviše Kalandru ve čtvrtek 15. listopadu přednesl místostarosta Trojanovic Martin Trubač zkrácenou verzi rozsudku. Přinášíme ji i my.

Jménem republiky, Státní soud v Praze uznal po hlavním přelíčení, provedeném ve dnech 31. května až 8. června 1950, že obžalovaní: JUDr. Milada Horáková, roz. Králová, nar. 25. 12. 1901, úřednice a bývalá poslankyně, JUDr. Josef Nestával, nar. 12. 12. 1900, úředník, JUDr. Jiří Hejda, nar. 25. 2. 1895, bývalý továrník, Františ-ka Zemínová, nar. 15. 8. 1882, redaktorka a býv. poslankyně, František Přeučil, nar. 9. 10. 1907, býv. nakladatel, Jan Buchal, nar. 30. 5. 1913, štábní strážmistr SNB v. v., Antonie Kleinerová, roz. Šteinitzová, nar. 23. 3. 1901, důchodkyně a býv. poslankyně, JUDr. Oldřich Pecl, nar. 14. 9. 1903, býv. majitel dolů, Záviš Kalandra, nar. 10. 11. 1902, býv. novinář, JUDr. Zdeněk Peška, nar. 9. 5. 1900, universitní profesor, Vojtěch Dundr, nar. 25. 12. 1879, pensista a někdejší úřední tajemník býv. sociálně demokratické strany, JUDr. Bedřich Hostička, nar. 9. 4. 1914, tajemník, JUDr. Jiří Křížek, nar. 27. 5. 1895, býv. advokát, všichni t. č. ve vazbě státního soudu, jsou vinni, že v době od jara roku 1948 až do svého zatčení v Praze a na jiných místech na území republiky i mimo ně:

1. spolčili se jednak navzájem, jednak s dalšími osobami k pokusu o zničení samostatnosti republiky a o zničení a rozvrácení jejího lidově demokratického zřízení a společenské a hospodářské soustavy republiky, zaručených ústavou, a vešli s cizí mocí a cizími činiteli ve styk jednak přímý, jednak nepřímý, při čemž

a) jejich jednáním byla samostatnost republiky, její lidově demokratické zřízení a společenská i hospodářská soustava, zaručené ústavou, ohrožena zvláštní měrou,

b) Františka Zemínová, František Přeučil a Jan Bouchal sbírali a organisovali branné a pomocné síly.

2. Všichni vyzvídali a vyzrazovali přímo i nepřímo cizí moci státní tajemství a k tomuto činu se jednak navzájem, jednak s jinými spolčili, při čemž

a) byli členy organisace, jejímž úkolem bylo vyzvídati státní tajemství,

b) Dr. Milada Horáková, Dr. Josef Nestával, Dr. Jiří Hejda, František Přeučil, Antonie Kleinerová, Dr. Oldřich Pecl a Záviš Kalandra dopouštěli se vyzvědačství delší dobu, ve značném rozsahu a způsobem zvláště nebezpečným a vyzvídali státní tajemství zvláště důležitá.

Tím spáchali

1) všichni zločin velezrady,

2) všichni zločin vyzvědačství a odsuzují se

JUDr. Milada Horáková k trestu smrti, Jan Buchal k trestu smrti, JUDr. Oldřich Pecl k trestu smrti, Záviš Kalandra k trestu smrti, JUDr. Josef Nestával k trestu těžkého žaláře na doživotí, JUDr. Jiří Hejda k trestu těžkého žaláře na doživotí, František Přeučil k trestu těžkého žaláře na doživotí, Antonie Kleinerová k trestu těžkého žaláře na doživotí, JUDr. Bedřich Hostička k trestu těžkého žaláře na dobu 28 (dvaceti osmi) roků, zostřeném půlletně jedním tvrdým ložem, JUDr. Zdeněk Peška k trestu těžkého žaláře na dobu 25 (dvaceti pěti) roků, zostřeném půlletně jedním tvrdým ložem, JUDr. Jiří Křížek k trestu těžkého žaláře na dobu 22 (dvaceti dvou) roků, zostřeném půlletně jedním tvrdým ložem, Františka Zemínová k trestu těžkého žaláře na dobu 20 (dvaceti) roků, zostřeném půlletně jedním tvrdým ložem, Vojtěch Dundr k trestu těžkého žaláře na dobu 15 (patnácti) roků, zostřeném půlletně jedním tvrdým ložem.

Podle § 55 lit.a) tr. z. započítává se obžalovaným do trestu vazba.

Podle § 389 tr. ř. jsou všichni obžalovaní povinni nahraditi rukou společnou a nerozdílnou náklady na řízení trestní, každý pak zvláště náklady výkonu svého trestu. Pozn. red.: Popel popravených byl odvezen neznámo kam. Pozůstalí jej nikdy nedostali.

Nepomohl ani manželčin dopis s žádostí o milost

PRAHA – Život Záviše Kalandry se ještě pokoušela zachránit jeho manželka Ludmila, i když musela předpokládat, že neuspěje.

Žádost o milost, napsanou 24. června 1950, adresovala Ludmila Kalandrová prezidentovi Klementu Gottwaldovi.„Vážený pane presidente, mám odvahu prosit Vás o život Záviše Kalandry, svého muže, přesto, že průběh posledního procesu mne přesvědčil o jeho veliké vině, kterou sám doznal. Prosím Vás o milost pro něho, protože snad já jediná vím, jak komplikovaný, duševně rozpolcený, nadšený a při všem hluboce nešťastný člověk byl Záviš Kalandra již před válkou, a že těch šest let jeho věznění dokonalo dílo zkázy na jeho těle i duši…Směs cynismu, velikášství, výsměch nad sebou samým – tak nějak to napsal jeden z novinářů o výpovědi Záviše Kalandry. I já znám jeho cynismus a výsměch nad sebou samým, je to jedna z jeho tváří a byla to ta poslední veřejná tvář zrádce a špiona. Ale já znám i jinou, a ta je utýraná, stárnoucí, obyčejná domácí tvář a tu znám jen já, žena Záviše Kalandry; pro ni mi teď častěji napadnou slova jedné staré Ježkovy písně – Kdo to v poušti zmizel – kudy šel a kam – jaký to měl svízel – že byl v poušti sám. Jen zaváté stopy – starý klobouk ve křoví – nikdo nic nepochopí – nikdo se nic nedoví. Budiž mi odpuštěno, že v posledních dnech vidím stále v duchu jen tu jedinou zmučenou tvář a že dnes prosím za to, aby nemusel můj nešťastný životní druh zemřít potupnou smrtí. Všechno ostatní, co se nazývá životem, je odbyto a skončeno. Nemohu jinak než prosit Vás, vážený pane presidente, o milost za něho," píše mimo jiné Ludmila Kalandrová.

Záviš Kalandra, společně s dalšími odsouzenými na smrt, byl popraven o tři dny později, 27. června 1950. V šedesátých letech se rehabilitační komise Svazu českých spisovatelů pokoušela o jeho plnou společenskou rehabilitaci. S nástupem sedmdesátých let a normalizace veškeré snahy skončily. Plné rehabilitace se Záviši Kalandrovi a všem ostatním odsouzeným v procesu s Miladou Horákovou dostalo až po roce 1989. V roce 1991 udělil Záviši Kalandrovi Václav Havel in memoriam Řád T. G. Masaryka I. třídy.