Na setkání, které se uskutečnilo v sobotu 8. srpna, rok po tragickém železničním neštěstí ve Studénce, se objevila i řada obyvatel tohoto města. Fotografie z místa neštěstí si prohlédli a účast s pozůstalými vyjádřili položením kytičky k provizornímu pomníku také patnáctiletý Matěj Szuda a o necelé dva roky starší Andreas Köllner. „Byl jsem ve sběrně se železem, a když jsem šel zpátky, a byl jsem kousek od toho mostu, tak to spadlo. Byl tam strašný zmatek. Ptal jsem se některých lidí, jestli nechtějí nějak pomoc. Říkali, že ne. Tak jsem šel raději domů,“ vzpomínal tehdy čtrnáctiletý Matěj Szuda. „Bylo to hodně stresující. Viděl jsem lidi bez ruky a podobně. Nebylo mi dobře. Musel jsem odejít,“ vzpomínal na zatím nejhorší zážitek života Szuda.

Andreas Köllner byl v době tragédie v práci. „Najednou mi mamka od kamaráda řekla, že spadl most a narazil do něj vlak. S tím kamarádem jsme sedli na kola a jeli sem. Práskli jsme kola na zem a šli jsme pomáhat,“ vracel se v myšlenkách o rok nazpět mladík.

Pomáhali vytahovat lidi z předních vagonů za lokomotivami. Některé doprovázeli až k sanitkám. Také Köllner na pohled na zraněné cestující nikdy nezapomene. „Když se o tom neštěstí začne mluvit, tak si to najde nějakou malou skulinku v hlavě a znovu se to vybaví. Zpravidla v době, kdy to člověk nejméně čeká,“ uzavřel Köllner.

Přečtěte si také:

Byla to hrůza, lidé sténali, vzpomínal Arnošt Lacko

Jako hrdina se necítím, říká strojvedoucí Šindelář

Příběh ze Studénky: otec sedmi dětí přežil zázrakem

Ve Studénce si připomněli rok od železniční tragédie