Když jsem zjistil, že kostel Nejsvětější trojice ve Veselí, místní části Oder, bude volně přístupný veřejnosti, bylo o výběru kostela, který navštívím, rozhodnuto. Kolem toho veselského jezdívám a často si říkám, že by potřeboval finanční injekci jako sůl. Oprýskaná fasáda, hodiny, na nichž je vidět rez. Při pohledu zvenčí vypadá kostel ve Veselí jako jeden z nejzchátralejších v okrese. Proto ta zvědavost.

Je pátek podvečer. Přicházím ke kostelu, před kterým postává hlouček lidí. Vzápětí mi přichází v ústrety s úsměvem na tváři farář Zdenko Vavro. Ten mě ujišťuje, že kostel normálně funguje. „Slaví se zde dvakrát do týdne mše svaté. Chodí mi tady asi třicet lidí, z toho je dost dětí. Asi mi tu chodí nejvíce dětí v celých Odrách,“ usmívá se Zdenko Vavro, který je rovněž školním kaplanem na oderské církevní škole Anežky České.

Procházíme do kostela pod portálem, na němž je vytesán rok 1840. „Je to farní kostel farnosti Veselí-Dobešov. Jako samostatná farnost to sloužilo do sedmdesátých let,“ poznamenal farář Vavro, jenž už začal činit nějaké kroky k opravě kostela. „Peněz je málo a těch kostelů je moc. Ale už se to nějak rozjíždí,“ říká s pohledem na vstupní dveře, na nichž visí nové dokumenty se zaměřením kostela Nejsvětější trojice pro potřebu oprav.

Vnitřek kostela na návštěvníka působí přívětivým dojmem. Farář Vavro mě postupně provádí až k oltáři. Zastavíme se u Betléma i u stolu, znázorňujícího poslední večeři Ježíše Krista. Před oltářem se farář rozhlédne a ukazuje mi na prázdné místo na kazatelně. „Tady kdysi byla dřevěná freska. Kostel byl ale několikrát vykraden,“ povzdechl si farář. V tu chvíli se z kůru ozývá krásný zvuk varhan. Ty jsou pět let po rekonstrukci. Farář Vavro jde přivítat další návštěvníky a já vcházím do zákristie, kde mi i ostatním přítomným ministranti vysvětlují používání a názvy jednotlivých částí oděvů, kropáče či lekcionářů.

Poté se s dalšími návštěvníky odebírám do věže. Dívka přede mnou chůzi po úzkých žebřících vzdává. Čekám, až žebříky uvolní sestupující dvojice a už šplhám vzhůru. Tam mě čeká, i přesto, že už se smráká, okouzlující pohled. „Tam vlevo je Valašské Meziříčí, dále Kelč, Špičky, Kunčice, Bělotín, Hranice až po Helfštýn, na druhé straně jsou vidět Beskydy,“ popisuje výhled Josef Klézl, jenž pro dnešek působí jako jakýsi průvodce na věži kostela. Po chvíli mě seznamuje s historií zvonů. „Původně tady byly čtyři. Tři byly ve dvaačtyřicátém roce odevzdány do války. Nebylo to ani tak na výrobu zbraní, ale spíše šlo o zničení kulturního dědictví,“ poznamenává a dodává, že jeden zvon se z Hamburku v roce 1946 vrátil a skončil opět na věži. Byl vyroben v roce 1850 a váží 120 kilogramů. „Je to Zvon svaté rodiny,“ doplňuje Klézl a obrací se ke druhému zvonu, jenž nese jméno svatého Mikuláše. Váží padesát kilogramů a slouží jako umíráček. Ten každou chvilku zazvoní, jak si jej návštěvníci chtějí vyzkoušet. Klézl mi ukazuje hodiny, které sice nejdou, ale stojí za to vidět. Ať už kvůli převodům či samotnému hodinovému stroji.

Sestupuji dolů a loučím se s farářem Vavrem, na němž je vidět zjevné uspokojení z počtu návštěvníků. „Bylo to v Odrách, tak jsem si říkal, proč by to nemohlo být i tady. Jsem rád, že to vyšlo a že přišlo hodně mladých,“ usmívá se farář a posílá mě ještě do hasičské zbrojnice.

Poté, co do ní vstoupím, pochopím proč. Z výstavy fotografií se mohu dozvědět něco o historii Veselí i tamního kostela. Několik dětí u stolu zdobí svíce. „Každý si může nazdobit malou svíčku, kterou si odnese domů. Velkou, která bude společným dílem, nám tady nechají,“ vysvětluje mi dění u stolu Marie Matějová. Nabízí mi ochutnávku mešního vína, což jako řidič odmítám a zkouším aspoň odřezek hostie. Mezitím do zbrojnice přicházejí další návštěvníci. Loučím se a na památku si z Veselí odnáším Pas veselého poutníka, vystavený na mé jméno a příjemný pocit ze chvil, strávených v do té doby pro mne neznámém prostředí.