Být mořeplavcem v zemi bez moří. Zvláštní, nikoli však nemožné. Rudolfa Krautschneidera, muže mnoha profesí, lákala voda již odmalička. Dnes, když se jeho věk blíží sedmdesáti, má za sebou desítku knih a dokumentů, plavby po světových oceánech a pěknou řádku vzpomínek na různá dobrodružství. Z jeho knížek i slov na lidi dýchá vůně dálek a nezkrotná šíře moří.

Jak jste se k mořeplavectví dostal?

Vyrůstal jsem na řece Dyji, po které pluly plachetnice i normální lodě. Svou první loď jsem postavil, když mi bylo necelých sedm let, a stavím je celý život. Umím si představit s hrůzou život bez partnerky, ale ne bez lodě. Pro mě to je normální způsob života, plout a stavět lodě.

Jak dlouho už se plavíte?

Už asi čtyřicet let se plavím po světových oceánech. Nemyslím si, že je to divné. Divné je být celý život doma.

Je místo, které jste si zamiloval?

Kdybych to chtěl zjednodušit, řeknu, že každé místo. Ale fascinovaly mě třeba neobydlené Crozetovy ostrovy, které jsou v pásmuAntarktis. Kosatky tam připlouvají na břeh, a to bych si nedovolil říct, kdybych to nenatočil. Je možné je dokonce hladit po hlavě. To je asi nejčistší místo, nejvíce zbavené civilizace.

Jakou lodí na mořích plujete?

To je složité, protože jich mám víc. Teď mám největší loď se jménem Victoria. Je to replika Magalhãesovy lodě a momentálně stojí v Karibském moři. Asi za měsíc jedu do Karibiku a budu se s ní vracet do Evropy. Je to loď typu karaka, tedy typ lodě, která s Magalhãesem na palubě obeplula poprvé v historii lidstva svět.

Pro Victorii stále hledáte schopnou posádku, nebo už jste ji našel?

V současné době je takový trend, že lidi plují třeba měsíc a rok stojí v přístavu, nebo nejraději vyplouvají na týden. To není nic špatného, ale taky to není mořeplavectví, to je výlet. A já jiné lidi neznám. Kdybych potkal opravdu někoho, kdo by chtěl cestovat! Zatím se mi to nepodařilo, tak poplujeme domů, někam do Polska. To je úplně jedno, protože věci, které se nepoužívají, jsou k ničemu.

O čem píšete ve svých knihách?

Je to složité. Myslím si, že všechno, co je na světě, je živé. A je úplně jedno, jestli je to mořský život, vzduch, lesy, hory, lidi. Viktor Hugo jednou řekl: Velké drama je moře, ještě větší drama je atmosféra, ale největší drama se odehrává v duši člověka. Myslím, že středem mých knih je člověk. Moje první kniha, kterou jsem vydal v roce devadesát, ale napsal jsem ji o dvacet let dřív, se jmenovala Lidé a teprve potom oceán. Takže každá má kniha má vztah k tomu největšímu živlu v kosmu, a to je člověk, a potom k moři.

Tvoříte i dokumenty?

Natočil jsem asi padesát dokumentárních filmů, které se promítaly v české, polské i slovenské televizi, ale není to podstata. Je to spíš můj pokus to, co jsem napsal, zachytit obrazem. Protože zachytit obrazem je těžší než to napsat.

Jak to dnes vypadá s jachtaři a mořeplavci?

Člověk si mohl dělat vždycky, co chtěl, ale většinou dělal, že to tak není. Dneska se může každý rozhodnout plout kamkoli, ale to něco stojí. Nemyslím peníze, ale třeba kariéru, vztah. Člověk celý život vyměňuje to, co miluje, za to, co se mu hodí a co potřebuje. Potřebuje perfektní bydlení, auto, lednici, peníze, dovolenou, a když to všechno vyčerpá, na to moře už nezbývá čas. Je to záležitost rozhodnutí. Podstatou mého příběhu není někam doplout, ale vůbec plavba.

Na čem právě pracujete?

V listopadu jsem se vrátil z moře a loď na mě čeká. Pracuji v lese, kácím stromy, pracuji se dřevem, píšu knížky a dále.

Co je pravdy na tom, že stavíte lodě pro dětské domovy?

Spolupracuji s celou řadou domovů, organizuji pro ně taky plavby, ale protože žádný člověk není anděl, snažím se o tom nemluvit. Pokud člověk něco pro někoho dělá a má to smysl, neměl by to ani říkat. A když já se o tom zmiňuji, tak jenom proto, že doufám, že najdu nějaké blbce, kteří by mi s tím pomohli. Ale ještě se takový nenašel.

Máte nějaké životní motto?

Zkusit být šťastný a dívat se, jestli jsou šťastní ti okolo mě.