Božena Šimurdová vnímá, asi jako každý obřad na rozloučenou jako velice smutnou záležitost, avšak ona samotná je podle vlastních slov veselá povaha, plná optimismu. „Naladit vážnou tvář a vžít se do situace, do myslí a do té chvíle smutku, není snadné,“ přiznala Šimurdová.

K umění řečnit měla sklony od malinka, její maminka milovala poezii. „Geny po mámě určitě mám, protože jsem již od dětství ráda recitovala. Že ale budu jednou takovouhle řečnicí a dlouhodobou, to by mě nenapadlo,“ vzpomínala Šimurdová na dětství.

Se smutečním řečněním začala v době, kdy pracovala na Okresním národním výboru v Jihlavě. „Vedoucí přišel z porady a říkal, že někdo z nás musí na školení smutečních řečníků. Nikdo se k tomu neměl, až jeden můj spolupracovník prozradil, že pěkně recituji,“ ppřipomněla Šimurdová zlomový okamžik. Výsledné hodnocení školení ji natolik inspirovalo, že se rozhodla ve smutečním řečnění pokračovat.

„Dokonce jsem přemýšlela o nabídce jihlavského krematoria, že bych byla řečnice z povolání. Jenže tehdy už jsme s manželem uvažovali o stěhování do Nového Jičína, protože on byl Jičíňák a chtěl se vrátit do rodného města,“ pokračovala Šimurdová.

Do Nového Jičína se s manželem a čtrnáctiletým synem přestěhovala v roce 1973. Práce řečnice ji bavila, a tak se zúčastnila dalšího školení smutečních řečníků v Příboře a postupně řečnila ve většině měst i vesnic Novojičínska. Podporu rodiny měla od počátku.

„Pro rodinu to bylo určitě nezvyklé, ale znali mé založení k češtině a k poezii, takže je to snad ani nepřekvapilo,“ pousmála se Šimurdová. Tehdy se zdaleka netěšila jen podpory rodiny, v její činnosti ji podporovalo i město. „Dostala jsem pamětní medaili, krajské vyznamenání. Vše šlo ale mimo mé politické přesvědčení, protože jsem nikdy nebyla členkou komunistické strany,“ zdůraznila a poprvé trochu zvýšila hlas.

Na chvíli se pak přenesla i do současnosti. „Vím, že město každoročně oceňuje své občany, třeba učitele umělecké školy nebo dlouholeté sociální pracovnice. Já si pedagogů nebo jiných oceňovaných lidí vážím, ale v koutku duše jsem si říkala: to je zajímavé, za ty roky si mé práce, kterou odvádím městu a lidem nikdo nevšimnul,“ říká, ale z jejich slov není cítit ztrpklost ani výčitky, spíše zamyšlení.

Smutečním obřadům se Šimurdová věnuje i nyní. „Tato práce mě stále naplňuje,“ podotkla Šimurdová a dodala, že dobře se cítí zejména tehdy, když jedná s rodinou pozůstalých. „Když mi po pohovoru řeknou, že se jim ulevilo, tak to je pro mě opravdu zadostiučinění a vím, že svou práci dělám dobře,“ přemýšlela nahlas.

Právě ve spolupráci s pozůstalými si nejčastěji chystá smuteční řeč, někdy se však musí spoléhat na dotazník, který příbuzní vyplnili u pohřební služby. „I z dotazníku udělám dobré rozloučení, avšak chybí tam věci, které naplňovaly život toho zemřelého. Nevím, jakou měl člověk oblíbenou píseň, jaký měl vztah ke knihám a podobně,“ vypočetla Šimurdová a dodala, že každé rozloučení si žádá svůj čas. „Myslím, že důslednost se vyplatí. Je důležité, aby lidé vnímali, že s nimi cítím,“ říká.

Poprvé zvážněla až ve chvíli, kdy začala hovořit o pohřbech mladých lidí a dětí. „Tato rozloučení jsou náročné, ale v tomto případě je třeba psychiku zvládnout,“ podotkla Šimurdová, na níž bylo vidět, že tatkové situace ani po letech pro ní nejsou samozřejmostí. „Odreagovávám se zejména v práci na zahrádce. I když mi tento týden bude sedmasedmdesát, tak všechno zvládám,“ ubezpečila Šimurdová. Kromě zahradničení také aktivně sportuje, jezdí na kole a plave. „Chalupa, zahrádka a tato práce mi naplňuje život a velice mi zpříjemňuje roky stáří,“ uzavírá Šimurdová s pro ni typickým úsměvem.

EVA PIŠKYTLOVÁ