Manželé Kalíškovi z Nového Jičína oslavili v pondělí 1. srpna výročí svatby. Nebylo by na tom asi nic moc zajímavého, kdyby si své ano neřekli před sedmdesáti pěti lety. V tuto chvíli jsou tak nejspíš nejdéle sezdaným manželským párem v naší zemi.

Výročí sňatku, které manželé Vilém a Anna oslavili, se dává přívlastek korunovační a je opravdu výjimečné. Vždyť podle informací Českého statistického úřadu se průměrný věk obyvatel této země pohybuje kolem čtyřiceti let. Soužití manželů Kalíškových, kterým je dohromady dvě stě let, jej tedy překonalo o pětatřicet let.

Ačkoliv šlo o významný okamžik, manželé jej oslavili skromně, v kruhu svých nejbližších. Návod na to, jak spolu tak dlouho vydržet, mají Kalíškovi jednoduchý. „Důležité je, abyste si spolu rozuměli,“ sdělil pan Vilém Kalíšek s tím, že jemu se to s manželkou poštěstilo. Jeho paní vzápětí přiznala, že ani jejich manželství nebylo vždy úplně idylické. „Bylo dobře i špatně, ale člověk musí umět odpouštět,“ zhodnotila soužití Anna Kalíšková. Oba manželé se však shodli na tom, že mezi sebou za celou dobu soužití žádné velké a nepřekonatelné neshody neměli.

Oba manželé pocházejí z Novojičínska, kde také prožili většinu svého života. „Poznali jsme se na pouti v Libhošti, kde jsem bydlel. Večer jsme spolu v Sokolovně na zábavě tancovali,“ vzpomínal pan Vilém. Zamilovaná dvojice pak spolu šest let chodila. „Svatbu jsme měli také v Libhošti. A hostina byla v tamní hospodě. Já jsem byla sirotek a manžel už měl v té době jen maminku. Pozvali jsme ale všechny naše sourozence. Po svatbě jsme ale bydleli v mém rodišti u Starého Jičína,“ pokračovala paní Anna.

Do nejspíš nejdéle trvajícího manželství u nás, stejně jako do mnoha jiných, zasáhla také válka. „Manžel musel za války na nucené práce do Německa a utrpěl tam těžký úraz. Pak nemohl sehnat zaměstnání,“ zavzpomínala paní Kalíšková. „Nakonec mi pomohl soused. Vzal mě do fabriky k Baťovi. A tak jsme se stěhovali do Zlína,“ vyprávěl pan Kalíšek. Když jeho manželka dostala nabídku, aby v Novém Jičíně vedla prádelnu, přišlo další stěhování. Největší rána však přišla v době, kdy manželé ztratili oba syny.

Přes životní karamboly zůstali Kalíškovi pohodovými lidmi. „Jsou výjimeční nejen vzhledem ke svému vysokému věku, ale i tím, že navzdory všem trápením mají rádi život. Pečují o své fyzické i duševní zdraví, čtou noviny, zajímají se o dění kolem sebe. A hlavně nejsou hašteřiví a mrzutí,“ řekla zástupkyně ředitelky domova Paprsek Danuše Brtvová. Na svět se navíc oba dívají s optimismem. „ Život musíte brát takový, jaký je. I když občas přinese něco zlého,“ vzkazují manželé.