Miroslav Pilich se narodil se v Jakubčovicích u Opavy, když tam jeho otec, učitel, byl zrovna na štaci. S otcem pak proputoval řadu měst a obcí, válku prožil na Slovácku u Blatnice. Mezitím dělal strojařskou průmyslovku ve Vsetíně.

Po válce měl zájem konstruovat. Zajímal se o letadla. „V praxi se to dalo dělat jen v armádě. „Udělal jsem proto zkoušky u letectva a dali mě do vojenské akademie v Hranicích. Tam byla skupina technických služeb. Druhý rok vojny jsem absolvoval v Plzni na technickém učilišti, kde mě školili ke zbrojní službě,“ vzpomínal na počátky své pozdější kariéry Pilich.

Po absolvování zůstal v Plzni. Tam se otrkal a začal slavit úspěchy. Poslali ho do Prahy na ministerstvo obrany. „Můj první úkol byl předělat osnovy pro školy zbrojířů. Naproti v kanceláři například seděli generálové Janko a Tesařík,“ poznamenal Pilich.

Na ministerstvu prý obstál dobře a když v roce 1951 vznikla vojenská akademie v Brně, přihlásil se. Absolvoval specializaci na konstrukce munice a raket. „Tehdy to vypadalo jako příprava k válce a u nás se začaly budovat fabriky v sovětském stylu na výrobu munice s neskutečnou kapacitou. Jedna taková fabrika se připravovala na vojenském projektovém ústavu v Brně. Dělal jsem na tom,“ vrátil se v myšlenkách zpět Pilicih a jako příklad uvedl. že směrný granát 76 milimetrů byl hotov za tři vteřiny, za hodinu byli schopni vyrobit vagon.

Připravovali například munici pro Kubu v době Kubánské krize. „Pak přišla nová situace - rakety. Přeškolili mě na řízení a navádění raket. Vše se dělalo v utajení za mřížemi. Vyhnali mě na výstavbu další fabriky v Dětřichově nad Bystřicí. Tam byl ústřední skald protiletadlových raket. To už se psal konec šedesátých let,“ pokračoval Pilich, jenž se kvůli novému zařazení dostal do Sovětského svazu. Později jako velitel útvaru v Dětřichově přebíral od Sovětů rakety a rozesílal je dále po útvarech v republice.

Byl komunista, ale politicky jsem to neměl dobré. „Už když jsem nastoupil do Dětřichova, tak mi politruk řekl, že mě dostanou tam, kam chtějí a že si nemůžu myslet, že si budu vyskakovat. Oni už měli vytypovaného člověka, který mě ve funkci velitele nahradí. Později mi došlo, že to je můj zástupce,“ pousmál se Pilich.

Přišel osmašedesátý rok. Když nás obsadili Sověti, Pilich byl zrovna na dovolené v Jugoslávii s celou rodinou. Nechtěli je pustit zpátky. „Náboráři chodili a říkali, že kdo chceme, můžeme zůstat. Když jsem uvedl svou profesi, řekl mi, že zítra mohu nastoupit, stejně jako manželka, která byla zdravotní sestra. Shodou okolností se druhý den objevila zpráva, že otevřeli hranice přes Rakousko. Říkal jsem si že znám mentalitu Rusů, tak se s nimi snad nějak dohodnu. Jenže u útvaru vojáci odmítli poslouchat mého zástupce. Toho, který mě měl zřejmě vystrnadit z funkce,“ podotknul Pilich.

Přišly prověrky a na základě vyjádření jeho zástupce jej vyhodili z armády. Tím co mu také pomohlo, byl jeho postoj k událostem v lednu, kdy se upálil Jan Palach. „Bylo nařízeno, aby velitelé útvaru nechali nastoupit vojsko a akci odsoudili. Já jsem před ně předstoupil a vedle mě i ten zástupce. A před ním jsem prohlásil: Palachovi budeme stavět pomníky. To byl můj konec,“ připomněl tehdejší atmosféru Pilich.
Sháněl zaměstnání od Šumavy po Moravu. Když řekl, že je vyloučený ze strany, slyšel jen: „Nezlobte se“.

Bývalý podplukovník měl možnost nastoupit na statku u Bílovce za krmiče. Nakonec mohl nastoupit jako zásobovač za mateřskou na statku ve Velkých Albrechticích. „Za čtrnáct dnů mi ale volali, že to nesmím dělat, protože jezdím po republice a mám styky s lidmi,“ vykreslil absurdní stav Pilich, jemuž pak nabídli, aby dělal na stavbě vepřínů. Dělal na dílně, zcela izolovaný od ostatních, výrobky ze železa. V roce 1987 šel do důchodu. Asi týden na to je volali zpět, protože nikoho za něj neměli. Vydržel až do listopadu 1989. „Založili jsme na traktorce občanské fórum a šli jsme to oznámit řediteli. On chvilku koktal, pak řekl, že to bere na vědomí a na druhý den jsem letěl,“ podtrhnul své vyprávění Pilich, jenž nyní žije v budově bývalého Fojtství v Bílově, na jehož odtržení od Bílovce měl svůj podíl. Krátce tam pak dělal starostu obce.