Vodní mlýn Wesselsky stojí v zadní části Louček, místní části Oder, směrem na Jakubčovice nad Odrou. Za poslední roky se stále více dostává do povědomí turistů a cykloturistů. Jeho majitelé Věra a Jaroslav Královi jej totiž po opravách zpřístupnili veřejnosti.

Věra Králová mlýn zdědila. „Je to dědictví po rodičích. Byl to majetek sudetských Němců a rod Weselských tady působil asi dvě stě let,“ uvedla Králová a poznamenala, že podle zmíněného rodu mlýn pojmenovali. Babička Věry Králové totiž byla Wesselská. „Když ta německá větev musela kvůli odsunu pryč, tak mého otce, jako nejstaršího z dětí mé babičky, požádali, zda by sem nepřišel, aby se to nedostalo do úplně cizích rukou. Za šest let sem přišla moje maminka. Já jako jejich dítě, spolu se sestrou, jsme tady vyrůstaly a později jsme se staly dědici toho objektu,“ pokračovala Králová. Původní mlýn, starý asi dvě stovky let, prošel přestavbou kolem roku 1937. „Byl tady třeba původně vepřín, ale za války se to opět přestavovalo a byly z toho stáje pro koně. Dneska to připravujeme pro posezení. Nahoře budou tři apartmány,“ naznačila Králová.

„Po roce 1948 se mlýn nemohl provozovat, protože živnosti byly zakázány. Otec nějakou dobu hospodařil, ale mlýn neprovozoval. Chtěl to udržovat, ale těch několik desítek let se to v dobrém stavu udržet nedalo. Takže to bylo dost zchátralé, když jsme to převzali. Ale technologie se zachovala téměř celá, i když byla hodně zničená dřevokazným hmyzem nebo i dřevomorkou,“ rozhlédla se po mlýně jeho majitelka.

S manželem začali objekty opravovat asi před deseti lety, krátce předtím, v roce 1999, byl mlýn vyhlášen kulturní památkou. „Jedná se o celý areál kvůli komplexnosti usedlosti a kvůli tomu, že se tady zachoval náhon a technologie,“ sdělila. Dnes už má mlýn nové vodní kolo, neboť to původní ze třicátých let minulého století bylo zničené. Nové má průměr 3,60 metru a jen otočná hřídel má dvanáct metráků. Královi ale pracují hlavně na budovách a jejich střechách. I když to s opravami střech není jednoduché. „Na střechách jsou břidlicové pláty. S tou břidlicí je problém, protože to je kulturní památka a my to musíme zachovat. A v lomech tady se tak velké kusy už nedají vytěžit, takže schováváme starou. Nevíme, jak to vyjde,“ popsala jedno z mnoha úskalí Králová, které se s manželem podařilo rekonstruovat značnou část mlýna díky dotacím. Bez nich by opravy, ani ty, které je čekají, nešly.

Kdo má chuť, může se do mlýna podívat. Něco se o něm dozví třeba na stránkách www.vodnimlyn.cz. Podle Věry Králové je mlýn svou technologií asi ojedinělý. „Je tam mlýnská technologie, která je hodně stará. Nejcennější jsou mlecí stolice s mlýnskými kameny. Jsou dvě. Jedna je použitelná, loni jsme ji zkusili spustit. Lítaly z toho jiskry, protože ty kameny jsou křemencové. Druhá stolice je moderní válcová, kovová. Což je zvláštnost,“ vysvětlila Králová.

Jestli si někdo myslí, že bydlení ve mlýně bylo poetické, jak to bývá k vidění v pohádkách, pak je na omylu. „Moc poetické to nebylo, protože od třiapadesátého roku tady hospodařilo družstvo. Otec ale v družstvu nebyl a oni užívali některé z těch budov. Někdy tu bylo až dvanáct koní, bylo to docela rušné. Poetika? Asi jen pro ty, kdo ten život na vesnici kdysi nezažili. Protože to bylo náročné, a byla to těžká práce,“ uzavřela majitelka mlýna.