Na léto a teplá rána jsem se celý rok těšila. Plánovala jsem si, jak mi cestování autobusem zpříjemní nejen vlídné ranní teploty, ale také skutečnost, že budou mít dojíždějící studenti a žáci prázdniny. Těšila jsem se na poloprázdné poklidné autobusy brázdící po ránu příjemně zahřáté silnice mezi Kopřivnicí a Novým Jičínem.

Po prvních dvou týdnech se mé plány a vize rozplynuly. Nejenže se z místa mého bydliště stalo jedno velké staveniště, kde vzniká nový kruháč a rekonstruuje se hlavní tah a mnoho dalších věcí, ale stavaři a jejich těžké stroje se během pár dní rozšířili i do okolních obcí. Cesta, která trvala nanejvýš dvacet pět minut, se tak protáhla na víc než tři čtvrtě hodiny.

Nic proti stavařům, dělníkům a jejich strojům, uznávám, že renovovat, opravovat a rekonstruovat se zkrátka musí. Ale takhle? Všechno najednou? Zatímco jsem dosud povolání řidičů autobusů vnímala jen okrajově, při pozdravu a placení lístku, nyní jsou v mých očích hrdinové. Kličkovat po úzkých vyfrézovaných cestách s dopravním prostředkem vážícím tuny je totiž podle mého umění.

A trpělivě stát na čtyřech semaforech, na kterých si barvy občas dělají, co chtějí, a po červené a oranžové klidně naskočí zase červená, to je, dle mého, v časných ranních hodinách také hodno obdivu. A to už vůbec nezmiňuji kyselé obličeje cestujících a jejich chytré rady „neschopnému" řidiči a mírumilovné, předpisy a příkazy do puntíku dodržující, šoféry kolemjedoucích dopravních prostředků.

Vize příjemného a rychlého cestování do práce a z práce se rozplynula. Nezbývá než doufat, že se stavební práce na trase Kopřivnice Nový Jičín neprotáhnou že ona cesta hrůzy, kterou nyní tak usilovně opravují, nebude za dvě zimy vypadat zase jako tankodrom.