Dojíždím na okraj Štramberka, nedaleko fotbalového hřiště. Na okraji lesa už vidím několik budov, když přijedu blíže spatřím mnoho klasických stanů na podsadách.

Vstupuji na louku, z jedné strany jsou zmíněné stany, z druhé několik kadibudek, objekt s cedulí lékař, další objekt, kde je kuchyň, místnost, která slouží jako klubovna i jídelna, opodál vidím „polní sprchu,“ pod přístřeškem hraje několik kluků stolní tenis, desítky dětí leží ve stínku pod stromy, několik dalších je ve stanech. Je právě polední klid.

Jak říká Pavel Honeš, jeden ze zakladatelů tábora Moravská šipka, ideální čas na prohlídku tábora. Ukazuje mi úsporné zahradní zavlažovací zařízení, které slouží pro osvěžení účastníků tábora v horkých dnech, potom mě vede ke kuchyni. Ta je doslova „polní“ - uprostřed stojí stará kamna na dřevo, z nichž kouřovod vede přes nádrž, ve které se ohřívá voda.

„Kuchařky se tady dost nadřou. Dělají pět jídel denně, oběd a večeře jsou teplé,“ upozorňuje Pavel Honeš s tím, že mzda, kterou dostávají není adekvátní.

Dozvídám se, že první tábor tady byl založen v roce 2007, od té doby je každým rokem. „Děláme každé prázdniny tři turnusy, dříve jsme tady měli ještě záchranáře a aikido,“ poznamenává Pavel Honeš a dodává, že mívají také příměstské tábory, zpravidla poslední týden v červenci a první týden v srpnu.

To, že není elektřina, nevadí

Stany jsou pro dva, k dispozici jsou ještě dvě chaty pro čtyři, ale kvůli opatřením koronaviru je mají nachystané pro případnou izolaci.

Ve třetím turnusu je šedesát dětí a asi dvacet osob personálu. Děti se sjíždějí z různých koutů republiky - z Břeclavi, Českého Těšína, Havířova, Karviné.

Vedoucí tábora Eduard Petřek doplňuje, že hodně dětí je z Novojičínska. „Jsou tady i z Kroměříže, Přerova a taky dvě Pražačky,“ zmiňuje Eduard Petřek.

S obsazováním tábora nemají problém. „Slabší je vždy druhý turnus, kdy je doba předplacených dovolených, naopak třetí turnus je nabitý. Letos jsme ho měli plný už v polovině března a museli jsme odříkávat. A byl i velký zájem o příměstské. Bylo to fajn, protože jsme mohli udělat oddíl příměstských dětí, staral se o ně určený člověk, a ta děcka si zahrála hry i s námi.

Když jich je třeba pět, tak to spíše program narušuje, teď jsme jich měli asi patnáct v jednom týdnu, tak to bylo dobré,“ popisuje situaci v táboře Pavel Honeš a podotýká, že na pobytovém táboře jsou děti čtrnáct dnů. Spí ve stanech s podsadou, které mají dřevěné postele s matrací, jako zdroj světla jim po setmění slouží jen baterky.

V táboře nemají k dispozici elektřinu. „Někteří mají i tři power banky. Na druhém turnusu jsme dělali soutěž, kde jsme využívali GPS. Měl jsme čtyři oddíly, potřebovali jsme čtyři mobily a nebyly. Sehnali jsme jen dva,“ říká s úsměvem Pavel Honeš.

Moravská Šipka je oblíbený tábor, kam se okolo šedesáti procent účastníků vrací. Čekají hry, vycházky do lesa a okolí, když bylo v provozu koupaliště Libotín, tak se chodívalo i tam a také se šlo několikrát do města. V současné „koronavirové“ době, se jde do města jen jednou, aby si děti mohly něco nakoupit pro své blízké.

Děti lákají tématické hry

Podle Eduarda Petřeka jsou asi největším lákadlem pro děti hry, které si jinde nezahrají. Každý turnus má nějaké téma. Letos to byla témata Indiana Jones, Star Wars a Mimoni. Vedoucí si dopředu nachystají kulisy, pak už je důležité děti nabudit.

„Třeba u Mimoňů stačí vidět film. Už na začátku je jasné, že chtějí sloužit všem padouchům. Začalo to buňkami přes dinosaury – takže den, dva, jsme sloužili dinosaurům, pak jsme sloužili Napoleonovi, což obnášelo tématické hry k válce. Pak jsme putovali do Orlanda na sraz největších padouchů, a budeme pokračovat ke konci, kdy potkají Grua, největšího padoucha. To bude vyvrcholení. Každý turnus má dějovou linku. Každá hra je něčím motivovaná, většinou před ní bývají scénky, vedoucí se oblečou do kostýmů a dětem udělají nějakou krátkou scénku, na jejímž konci je vyjasněné, že musí udělat nějaký úkol. Tím je do toho vtáhnou,“ přibližuje dění na táboře Eduard Petřek.

Čtyři oddíly po patnácti tak soutěží dva týdny o body. O to, kdo vyhraje ale nakonec tolik nejde. „Jde o přirozenou soutěživost. Každý oddíl nakonec dostane stejnou odměnu a je jen na jeho členech, jak si ji rozdělí,“ upozorňuje Pavel Honeš s tím, že každý si z tábora odváží nějaké věci na památku.

Michal, Marek a Tomáš jsou každý odjinud, ale jsou velcí kamarádi a dá se říci, že táboroví veteráni. „Je tady sranda, hrají se tady hry, které se jinde nehrají,“ shodují se kluci, kteří mají na táboře 11, 10 a 9 účastí. Příští rok tady možná nastoupí jako instruktoři. To, že jsou na táboře trochu „spartánské“ podmínky jim nevadí. „Tři sta padesát dnů chodím na normální záchod, tady můžu aspoň na kadibudku. To, že jsme bez mobilů vůbec nevadí, je to takový detox, vypustíme realitu. Je to super,“ říká za všechny Tomáš.

Tábor Moravská šipka určitě bude i v příštím roce. Jeho vedoucí už možná přemýšlí nad tématy. „Někdy už to opravdu vymýšlím, když tábor končí a třeba v březnu už mám plno věcí nachystaných,“ uzavírá Eduard Petřek.