Ačkoliv je český jazyk znám od devátého století z období Velké Moravy, o národním jazyku tehdy ještě nemohla být řeč. „Počátky češtiny jako národního jazyka spadají do 13. století,“ říká Alexandr Orošnjak, učitel českého jazyka a dějepisu na příborském gymnáziu.

Cesta češtiny za národním uznáním pak byla dále ve znamení reforem, které vyústily v základ moderního spisovného jazyka. „Začátky souvisí s Husem, který odstraňuje spřežkový jazyk a zavádí diakritiku, tečky nad určitými souhláskami. Pak přichází Čeští bratři, kteří diakritiku píší důsledněji a například místo „ú“ zavádějí „ů“,“ vyjmenovává Orošnjak některé z prvků modernizace češtiny.

Významný přelom pak nastal na přelomu 18. a 19. století, za první fáze Národního obrození, jehož tvůrci se snažili oživit nejen uvědomělost českého národa, ale i český jazyk. „Přišel Josef Dobrovský, který mimo jiné místo písmena „g“ zavádí „j“, poté probíhaly ještě různé diskuze ohledně pravopisu, například psaní „y“ a „i“. Koncem 19. století však Jan Gebauer zavedl reformy, které toto v podstatě sjednotily,“ připomíná Orošnjak významné jazykovědce. I když byly základy nové spisovné češtiny a nového národního jazyka položeny, proces vývoje se nezastavil a probíhal i po vzniku samostatného státu v roce 1918 a trvá do dnes.

Aby se čeština stala národním jazykem, musela bojovat nejen s vlastní proměnou, ale také němčinou, která byla na našem území běžně používána. „S němčinou se český jazyk míchal od prvopočátku. Proti němčině brojil Hus, velký boj probíhal také za Habsburků,“ vysvětluje Orošnjak a zmiňuje některé úsměvné výrazy, které měly za dob Národního obrození nahradit slova přejatá z cizích jazyků. Kapsonosočistoplena byl výraz pro kapesník, klapkobřinkotruhla pro piano a bradáč bradatý znamenal plnovous.

Pozitivní roli při obraně národního českého jazyka sehrál také hodslavický rodák František Palacký. „Psal česky a to je důležité. Nepoužíval také zastaralý jazyk, ale přizpůsobil se reformám,“ uzavírá Alexandr Orošnjak.

EVA PIŠKYTLOVÁ