Studénka Ticho a klid, který sem tam naruší projíždějící vlak nebo tichý kolemjdoucí, jenž na pár vteřin postojí, v duchu se pomodlí a pak pokračuje dál. Tak to v obyčejných dnech vypadá u studéneckého pomníku věnovaného obětem neštěstí, od kterého dnes uplyne přesně pět let.
Pět let poté
Osm lidí před pěti lety 8. srpna zemřelo při tragické železniční nehodě vlaku EuroCity
Comenius jedoucího z Krakova do Prahy. Dnes jejich jména dominují památníku ve stínu
mostu, jehož konstrukce spadla do kolejiště a stala se pro rozjetou soupravu smrtící překážkou.
Ihned po srážce zemřeli čtyři ženy a dva muži, další muž zemřel nedlouho poté v novoji-
čínské nemocnici. Poslední obětí byla polská cestující, která podlehla v krakovské nemocnici
koncem září 2008. Při nehodě bylo také zraněno 90 lidí, z toho deset těžce.
Obviněno bylo deset lidí, kteří podle názoru státního zástupce neštěstí zavinili. Za obecné ohro-
žení jim hrozí tři až deset let vězení. Hlavní líčení začalo 20. června předloňského roku a bylo několikrát odročeno. Podle informací Okresního soudu v Novém Jičíně bude proces pokračovat ve druhé
polovině září. Zda padne rozsudek, není jasné. (edm)
Ačkoliv čas hojí rány a bolest otupuje, při pohledu na místo, kde zahynulo osm nevinných lidí, nejen projíždějícím, ale i místním ještě dnes tuhne krev v žilách. „Na něco tak strašného se nedá zapomenout, tohle máte v paměti napořád," shodují se přímí účastníci neštěstí z 8. srpna roku 2008 i ti, kteří ve městě žijí.
Ostatně právě oni jsou nejčastěji svědky přetrvávajícího smutku pozůstalých. „I když to tak dnes nevypadá, lidé chodí k pomníčku hodně. Nejčastěji tady vídám skupinky s kytičkami a svíčkami o víkendech. Zejména v soboty to bývají hodně Poláci, sem tam zahlédnu i někoho z místních," popsala dění z těsné blízkosti pomníku zaměstnankyně železářství, které s místem sousedí. „Ostatně to místo má i svého správce," dodala Deníkem oslovená žena.
Lidé nezapomněli
Nejvíce lidí se u kamenné zdi, nesoucí osm jmen, schází v den, kdy se železniční neštěstí odehrálo. Osmého srpna rok co rok pořádá Občanské sdružení Comenius pietní setkání, kterého se účastní desítky těch, jimž pád mostu a následná havárie rychlíku navždy změnily život. Ovšem nejen oni na neštěstí vzpomínají.
„Jsem místní, a co vím, tak nejen já, ale i mí známí na ten den často myslíme. Na takovou hrůzu se nedá zapomenout," přiznala studénecká obyvatelka Marta Krkošková s tím, že si dodnes pamatuje, jak se o neštěstí dozvěděla: „O té hrůze jsme slyšeli v rádiu, protože k nám, k vlakovému nádraží, rána slyšet nebyla. Vzápětí už ale všude jezdily sanitky, a tak jsme pochopili, že to, co se stalo, musí být moc špatné," řekla žena.
„Od dcery, která tehdy pracovala naproti toho místa, jsme se potom dozvěděli víc, protože oni to měli z první ruky, slyšeli ránu a byli v těch místech první,"dodala paní Krkošková vzápětí.
Také pan Milan Gordičuk má na paměti, co dělal 8. srpna roku 2008 kolem půl jedenácté dopoledne.
„V ten den jsem byl doma a jen jsem slyšel sanitky a hasiče. O všem ostatním jsem se dozvěděl až od lidí," zavzpomínal obyvatel Studénky a pokračoval: „Co si taky pamatuju, je to, že ti, kteří bydlí kousek od toho mostu, viděli ještě před nehodou, že se hýbe, a snad na to tenkrát i upozorňovali."
Na závěr si jen povzdechl, stejně jako mnoho ostatních, nad skutečností, že se soudy s viníky nehody táhnou. „Překvapuje mě, že to trvá tak dlouho. Vzhledem k pozůstalým je to hrozně trapné a bolestné."
Studénka: viníci havárie jsou stále bez trestu
Studénka Svíčky, květiny a tíživé vzpomínky. I pět let od tragické havárie vlaku ve Studénce, při níž zemřelo osm lidí, mají místní obyvatelé tehdejší události v živé paměti. „Na takovou hrůzu se nedá zapomenout," říká Marta Krkošková ze Studénky. Na dny po tragédii nezapomene ani tehdejší mluvčí Českých drah Ondřej Kubala. „Čtyři dny na místě v oranžové vestě a botách, do kterých mi teklo, mezi troskami vlaku a zbytky sedaček, na kterých ještě před pár hodinami seděli lidé, vždy jen chvíle spánku v nehodovém vlaku, provizorní tiskové středisko v hasičském stanu, odkud jsme předávali informace do celé země bez ohledu na to, jestli bylo osm hodin ráno, nebo dvě v noci na to se nedá zapomenout ani po pěti letech. Až když jsem pak z místa odjížděl, zvolnil a vytěsnil z hlavy povinnosti, začalo mi docházet, co jsem vlastně prožil a co museli prožít lidé ve vlaku," popisuje Ondřej Kubala, který za své nasazení dostal o půl roku později ocenění Mluvčí roku. (jah, mk, čtk)