„Něco takového nezapomenete," shodují se lidé pět let po nehodě

Studénka Ticho a klid, který sem tam naruší projíždějící vlak nebo tichý kolemjdoucí, jenž na pár vteřin postojí, v duchu se pomodlí a pak pokračuje dál. Tak to v obyčejných dnech vypadá u studéneckého pomníku věnovaného obětem neštěstí, od kterého dnes uplyne přesně pět let.

Ačkoliv čas hojí rány a bolest otupuje, při pohledu na místo, kde zahynulo osm nevinných lidí, nejen projíždějícím, ale i místním ještě dnes tuhne krev v žilách. „Na něco tak strašného se nedá zapomenout, tohle máte v paměti napořád," shodují se přímí účastníci neštěstí z 8. srpna roku 2008 i ti, kteří ve městě žijí.

Ostatně právě oni jsou nejčastěji svědky přetrvávajícího smutku pozůstalých. „I když to tak dnes nevypadá, lidé chodí k pomníčku hodně. Nejčastěji tady vídám skupinky s kytičkami a svíčkami o víkendech. Zejména v soboty to bývají hodně Poláci, sem tam zahlédnu i někoho z místních," popsala dění z těsné blízkosti pomníku zaměstnankyně železářství, které s místem sousedí. „Ostatně to místo má i svého správce," dodala Deníkem oslovená žena.

Lidé nezapomněli

Nejvíce lidí se u kamenné zdi, nesoucí osm jmen, schází v den, kdy se železniční neštěstí odehrálo. Osmého srpna rok co rok pořádá Občanské sdružení Comenius pietní setkání, kterého se účastní desítky těch, jimž pád mostu a následná havárie rychlíku navždy změnily život. Ovšem nejen oni na neštěstí vzpomínají.

„Jsem místní, a co vím, tak nejen já, ale i mí známí na ten den často myslíme. Na takovou hrůzu se nedá zapomenout," přiznala studénecká obyvatelka Marta Krkošková s tím, že si dodnes pamatuje, jak se o neštěstí dozvěděla: „O té hrůze jsme slyšeli v rádiu, protože k nám, k vlakovému nádraží, rána slyšet nebyla. Vzápětí už ale všude jezdily sanitky, a tak jsme pochopili, že to, co se stalo, musí být moc špatné," řekla žena.

„Od dcery, která tehdy pracovala naproti toho místa, jsme se potom dozvěděli víc, protože oni to měli z první ruky, slyšeli ránu a byli v těch místech první,"dodala paní Krkošková vzápětí.

Také pan Milan Gordičuk má na paměti, co dělal 8. srpna roku 2008 kolem půl jedenácté dopoledne.

„V ten den jsem byl doma a jen jsem slyšel sanitky a hasiče. O všem ostatním jsem se dozvěděl až od lidí," zavzpomínal obyvatel Studénky a pokračoval: „Co si taky pamatuju, je to, že ti, kteří bydlí kousek od toho mostu, viděli ještě před nehodou, že se hýbe, a snad na to tenkrát i upozorňovali."

Na závěr si jen povzdechl, stejně jako mnoho ostatních, nad skutečností, že se soudy s viníky nehody táhnou. „Překvapuje mě, že to trvá tak dlouho. Vzhledem k pozůstalým je to hrozně trapné a bolestné."