Když se počátkem týdně objevili ve Frenštátě pod Radhoštěm studenti z Brna s prohlášením, málem je museli číst sami. Až do půlky týdne se u kašny objevovalo jen pár odvážlivců bedlivě sledovaných muži v zelených uniformách s červenými výložkami.

Dalibor Norský měl tenkrát osmapadesát a pracoval ve Frenštátě v čistírně. Právě připravoval věci na svatbu syna jeho družky, který, se chtěl ženit 25. listopadu. Svatbu měl mít v restauraci Rekovice. „Dováželi jsme tam věci a tehdy jsem si všimnul, že na náměstí je u kašny několik lidí. Pár odvážlivců a studenti četli to prohlášení, ale nic se nedělo. Tak jsem tam šel, bylo to asi ve čtvrtek nebo v pátek a poprvé jsem tam promluvil,“ vzpomínal Norský. Tehdy na náměstí mimo jiné řekl, že musí skončit doba, kdy se kvůli nějakým požadavkům mlátí lidi. Koncem týdne už byli u kašny například jeho bratr Přemysl Norský a Karel Míček, dnešní zastupitelé, Petr Špaček a profesor z průmyslové školy Miroslav Malíček.

V pátek už se domluvily podrobnosti generální stávky, která se v pondělí uskutečnila po celém území republiky. Ten den ve Frenštátě pod Radhoštěm ve vinárně Vatikán vzniklo oficiálně občanské fórum. „Ta doba ale byla hodně složitá a nikdo nevěděl, jak to dopadne. Oni se nechtěli vzdát,“ poznamenal Norský. „Je fakt, že ti čtyřicátníci měli oprávněný strach. Ale mi to už bylo jedno, jestli mě třeba zavřou,“ pokračoval Norský.

Stejně jako jinde i ve Frenštátě pod Radhoštěm začalo Občanské fórum vyjednávat s tehdejšími představiteli města o změně na postech na radnici. Komunisté ale tak snadno nemínili ustupovat ze svých pozic. Do nově složené rady města, která měla být třináctičlenná, navrhovali šest svých zástupců, pět bezpartijních a dva lidovce. „S tím jsem ale nesouhlasil a nakonec jsme nové složení rady projednávali v Občanském fóru,“ připomněl si okamžiky ze 14. prosince.

Nakonec byla rada jedenáctičlenná a dodatečně do ní byli zvoleni právě Norský a Ivan Žárský z Občanského fóra. Žárský se stal místostrostou, Norský tajemníkem. Předsedou národního výboru zůstal straník Oldřich Šmajstrla. „Bylo to špatné, ale tenkrát nikdo toho starostu dělat nechtěl. Snažil jsem se přemluvit Karla Míčka, který se později skutečně starostou stal, ale tenkrát to nechtěli. Možná i proto, že tomu nikdo nerozuměl,“ snažil se vysvětlit Norský.

Když se ohlédne dvacet let nazpět, cítí, že by opět neváhal. „Říkal jsem si, ať je to jak chce, teď je třeba do toho jít, aby se neopakoval rok šedesát osm. Buďto mě zavřou nebo vyhrajeme. To byl ten důvod, proč jsem vystoupil na tom náměstí. Ale získat lidi, bylo z počátku hodně těžké,“ uzavřel Norský