Sedmatřicet dní dlouhá a náročná pouť čtyř mladých dobrodruhů o délce 10 535 kilometrů a vedoucí přes dvanáct států a dva kontinenty, a to vše na třech českých strojích značky Jawa, i několik desítek let starých. To je v jedné větě shrnutá cesta bratrů Martina a Lukáše Badače, Patrika Gonose a ženské účastnice Andrey Šímové do vzdáleného Maroka a zpět…

Byla to neskrývaná radost všech přítomných, kteří v sobotu odpoledne přišli před obecní úřad v podbeskydské vesničce Tichá, když uviděli přijíždět kolonu motorek i se třemi stroji, jež putovaly křížem krážem Evropou a na osm dní nakoukly i do exotické Afriky. Přátelská obětí a polibky byly v prvních minutách to jediné, co navrátilce doma čekalo. Až poté se mohli rozpovídat o pestrých zážitcích, radostech i strastech.

Modlitby ve tři ráno i smrad města

Jaká by to byla cesta bez pořádné závady a těch si partička mladých cestovatelů užila ažaž. „Poruch jsme měli bezpočet. Spravovali jsme i v poušti, což byla asi nejkomplikovanější porucha. To se nám vytahal řetěz na té nejstarší motorce na pohonu a museli jsme to vypodkládat lepicí páskou, abychom vůbec dojeli do Evropy, kde jsme si nechali zaslat balík, na který jsme čekali týden," zavzpomínal Martin Badač. Na expedici nebyla nouze ani o velice nečekané a pro člověka z české kotliny i exotické zážitky.

„Když jsme byli v Maroku, byli jsme tam v době, kdy měli ramadán, a tak ve tři hodiny ráno, deset metrů od našeho stanu, začali řvát ty jejich modlitby," postěžoval si s úsměvem na rtech nejvyšší člen party, Patrik. Aromatickým zážitkem nevalné úrovně bylo i projíždění velkými městy Maroka, kde byl velký nepořádek, z něhož se linul až nesnesitelný zápach.

A co říkají na mimoevropská silniční pravidla? „Provoz u nich nemá ani hlavu, ani patu," zasmála se Andrea a Lukáš s Martinem následně upřesnili: „Provoz je tam neuvěřitelný. U nás jsou zlatí řidiči. Klakson používají častěji než blinkr a my jsme nevěděli, proč troubí, tak jsme troubili taky… V Africe se jezdí nejlépe, když se nedíváte do zrcátek, jedete na dotek a furt troubíte. Tím splynete s okolím a projedete rychle." Na druhé straně budou mít nejen na více než dvou a půl tisících fotografií, ale především v paměti obrazy, které do té doby viděli maximálně v televizních dokumentech.

„Na severu Maroka to bylo strašné, ale jak jsme se blížili k jihu k Sahaře tak to máte čáru, začíná subtropický pás a je to jako byste z čáry do čáry přejel. Poušť měla úžasnou barvu, to jsme nečekali, že může mít písek tak zářivě oranžovou barvu, bylo to perfektní," rozvykládal se Martin. Dále je velice potěšila ochota lidí, i když ne vždy věcná, spíše úsměvná. „Afričanů se zeptáte kde je kemp, oni vám strašně rádi poradí, ale blbě," přiznává Martin a jeho bratr doplnil: „Lidé byli spíše zvědaví.

Dokonce nám i na facebook dávali fotky, za jízdy nás třeba jeden řidič vyfotil a vložil to tam." Svůj poznatek na závěr připojil i Patrik Gonos: „Největší atrakcí jsme byli asi ve Španělsku."

Expedice na Jawách do Marrakeche tak maximálně splnila svůj nelehký cíl a už krátce po příjezdu se rozhovořila o dalším, a jak to tak u cestovatelů bývá, o cílí vzdálenějším a těžším. Uvažují o okruhu kolem Evropy (20 25 tis. km) nebo i o cestě do Kapského města. „Je to ale zatím takový nástřel a sen," podotkl Martin Badač. Snem bylo i Maroko a stalo se realitou. Jak se říká „nic není nemožné". Ovšem v tomto případě až za dva roky, protože ten příští si čtveřice bere „cestovatelské" volno.