Přijíždím na parkoviště, které je ze dvou třetin zaplněné. Na hřišti děti hrají fotbal a kolem chodí lidé ve sportovním oblečení. Je sobota 29. června 8.45 hodin a na stadionu v Odrách se konají dvě akce. Fotbalové zápasy a benefiční běh.

Mířím do fronty ke stánku s prezentací běžců. Pořadatel se mě ptá na jméno a vzápětí dostávám registrační číslo a čip. Nezbývá už nic jiného, než čekat a protahovat se. Někteří mají deky a odpočívají ve stínku, jiní si vyklusávají abecedu. Chvíli sleduji muže, který se oddává józe.

Organizátoři a místostarostka Oder Libuše Králová pak v rychlosti říkají pár slov, ozve se „Za pět minut se sejdeme za tím šrotem,“ čímž má dotyčný na mysli bránu stadionu, před kterou stojí kontejner. Za chvilku už vybíháme. Mladí i dospělí, psi i děti. Jeden pejsek ten adrenalin a nadšenou atmosféru nezvládá, a po pár metrech s ním paní musí na chvilku zastavit, aby se vyprázdnil.

Je vedro a slunce pálí. U lesa se ptám slečny přede mnou, jaký je čas. „Máme za sebou dva kilometry a osmnáct minut,“ prohodí s úsměvem. Starší muž, který jde kousek přede mnou, říká, že jsme uhnuli z naučné stezky Stříbrný chodník, a fáborky nás vedou přímo do kopce. Běžci se průběžně předbíhají a dobíhají.

Když se vypotácím na kopci z lesa, vidím, že někteří už mají obec Pohoř za sebou a právě se občerstvují na druhé straně louky. Na křižovatce ve vesnici stojí rodinka, a povzbuzuje. Míjím dvě auta a mizím na louku, vstříc občerstvovací stanici. Hraje hudba, děti nalévají kelímky vodou a usměvavá paní v růžovém tričku každého fotí.

Dál už běžím sama. Hodně běžců je daleko přede mnou, pár jich je i za mnou. Cesta dalším lesem je skvělá, s výhledy do krajiny. Je tady klid, ticho, slyšet jde jen šumění stromů a tlukot srdce. Osamělý úsek ale končí. Potkávám muže v sytě oranžovém tričku. Říká mi, že letošní ročník je čtvrtý, v roce 2016 byla obnovená tradice. Před revolucí prý bývaly tyto běhy pořád. Jen s drobnou změnou, trasy byly dlouhé dvacet pět a padesát kilometrů.

Ve městě se odpojuji, a docházím poslední úsek desetikilometrové trasy sama. Po krajnici běží kluk naproti mně, a povzbuzuje, jde jej slyšet i desítky metrů daleko, jak motivuje další soutěžící. U stadionu jsou na zemi popsané čáry, kde se nachází cíl. Ocitám se zpátky v realitě, všichni si povídají, smějí se, užívají si nádherného dne. Přebíhám cílovou čáru.

HANA VÍTKOVÁ