Když jsme se spolužáky zjistili, že někteří kluci se odváží až na rampu, šli jsme také. Konečně jsme zblízka viděli tanky! Vojáci k nám chodili a ptali se: „Značok?“ Přitom nabízeli různé vojenské odznaky.

Samozřejmě, že jsme je brali, stejně jako starší kluci pochtívali cigarety. Vojáci jim ochotně dávali krabičky značek Severnyje a Belomorkanal, ty po úpravě vypadaly stejně, jako cigára, která kouřil známý vlk z „komiksu“ Jen počkej!

Dodnes slyším křik máti, když mi našla odznaky v kapsách. Zakázala nám s bratrem chodit okolo nádraží a do školy mě posílala se starší dcerou sousedky, která dohlížela na to, abychom chodili jinudy.

Přišel rok 1969, všichni slavili výhry nad „Rusákama“ v hokeji. Nápisy 4:3 a 2:0 se objevovaly na všech rozích, a tak jsem se přidal a cihlou jsem oba údaje vyryl na kovová zelená vrata u domu naproti nádraží, kde kdysi byl obchod. Nápis tam byl ještě v době, kdy už jsme si na přítomnost vojáků přivykli.

Z ulic vojáci zmizeli do kasáren a vidět je bylo, jen když nesli na vlakové nádraží dva obrovské kufry důstojníkovi, který jel na dovolenou. Oficír odjel, vojáček si zpravidla koupil pivo, to rychle vypil a utíkal do kasáren. Vedle nich bylo tehdy menší hřiště v Sídlišti Klementa Gottwalda. Hrávaly se tam klučičí fotbalové turnaje, a bylo zcela běžné, že zpoza plotu z vlnitého plechu vykukovaly ostříhané hlavy obyčejných vojáků, pro něž to muselo být velké zpestření, stejně jako letní útěky z kasáren k vodní nádrži Siberia. Mladíci v zelených trenýrkách naskákali do vody, udělali několik bazénů a utíkali zpět do kasáren.

V pondělí 26. února 1990 bylo na vlakovém nádraží ve Frenštátě pod Radhoštěm už od rána nebývale rušno. Pobyt sovětských vojáků. Odjížděli domů.Zdroj: Archivní snímek Ivana Pavelka
Foto: Archivní snímek Ivana Pavelka, autora článku.

Život v kasárnách musel být tristní, našinec se tam nedostal, obrázek si ale mohl udělat. Místo záclon byly v oknech bytových domů u silnice noviny Pravda nebo Komsomolskaja pravda. Důstojníků zřejmě přibývalo, protože je bylo vidět stále častěji po hospodách ve Frenštátě i v okolí.

Typický obrázek z konce sedmdesátých let v tehdejším Havošu, neboli dnešní restauraci Havrlant, vypadal následovně. Dva až čtyři důstojníci ve vojenských kabátech zasedli ke stolu, jeden z nich vytáhl zažloutlé noviny Izvjestija nebo jiné a vybalil z nich sušenou nasolenou rybu. Pak už jen číšník nosil „stakany“ vodky, oficíři ulamovali a žvýkali rybu, několikrát stakany otočili, zaplatili a odešli.

Později už oficíři nechodili do kasáren, ale do bytů v nově vystavěných panelácích v Dolní ulici. V třípokojáku běžně bydlely tři rodiny, sociálky a kuchyň byly společné. To už byla doba, kdy plně kvetl obchod s tranzistory, televizory, benzinem a podobně. Důstojníci byli v hospodách denně a myslím si, že měli zlatý život oproti jejich kolegům, kteří sloužili v „Sojuze“.

Možná proto, když se po nástupu Gorbačeva k moci začalo hovořit o možném odchodu sovětských vojsk z Československa, začali být nepříjemní, výbojní.

Když se o odsunu už začalo jednat, nervozita a nevraživost dostoupila vrcholu. Obchod na sídlišti Školská čtvrť, který byl přes silnici od kasáren byl téměř denně vykradený. Naším bývalým osvoboditelům postačila popelnice, kterou prohodili výkladem. Dírou si pak vlezli pro pití.

Restaurace U mrtvoly, která byla přímo naproti kasáren, a kde Sověti byli léta běžnými hosty, se změnila na dva tábory. My jsme seděli v restauračce, Rusáci v extrovně.

Dodnes mi lehce přejde husí kůže po zádech, když si vzpomenu, jak jsem šel na záchod, aniž bych se nějak jistil. Stojím „u rýnky“, když najednou vejdou dva vojáci, každý se postaví z jedné strany a po kratičké chvilce ten zleva říká: „Kurvy češskije. Bljaď! Vy chočetě, što my by pošli domoj….“

V pondělí 26. února 1990 bylo na vlakovém nádraží ve Frenštátě pod Radhoštěm už od rána nebývale rušno. Pobyt sovětských vojáků. Odjížděli domů.Zdroj: Archivní snímek Ivana Pavelka
Foto: Archivní snímek Ivana Pavelka, autora článku.

Čekal jsem ránu, když se najednou otevřely dveře a vstoupil nějaký ruský vyšší důstojník. Oba „bajci“ se najednou tvářili, že tam vůbec nejsem…

O pár měsíců později, 26. února 1990 jsem zase stál na nádraží. Tentokrát už jen na peróně a s fotoaparátem. Opět jsem hleděl na tanky a vojáky. Nikdo nenabízel odznáčky ani cigarety. Po více než dvaceti letech se chystali k odjezdu.