Jiří Šimsa jel ve druhém vagonu. „Ten náš vagon jako jediný, ten most přejel. Pak narazil do žlutých nákladních vagonů, které byly odstavené na vedlejší koleji. Jeho předek přestal existovat. My jsme seděli těsně za tou destrukcí, takže na nás to všechen ten materiál namačkalo,“ vzpomínal na hrůzné okamžiky Šimsa.

O sobotním výročí ve Studénce čtěte zde.

Náraz prý přišel tak nečekaně, že se nedalo nic dělat. „Seděli jsme vedle sebe s kamarádem a bavili se o něčem. Najednou se ten vlak začal celý třepat, to když strojvůdce zatáhl za brzdu a já jsem jen tomu kamarádovi stihnul říct, že je zle. Pak už si pamatuji jen ten první náraz. Nějaká velká deska mě praštila do hlavy a víc si moc nepamatuji,“ pokračoval Šimsa.

Po nějaké době si uvědomil, že se vyhrabávají z trosek a on má rozbitou hlavu. Jak sám uvedl, nějaký letící kus vagonu mu odštípl kousek lebeční kosti a způsobil otřes mozku.

Šimsa: S návratem už problém nemám

Muž, který se, v souvislosti s pozdějšími událostmi, paradoxně pohybuje okolo výroby a distribuce železničních modelů, se bez váhání šel podívat na místo, kde zřejmě unikl o vlásek smrti. Stál vedle kolejiště a pohledem jako by se snažil zmapovat poslední stovky metrů, které vlak ujel, než narazil do spadlé mostní konstrukce.

„Snažím se dávat věci, které se tenkrát staly, do nějakých souvislostí. Ráno, když jsem tady přijížděl, jsem měl nějaké sentimentální záchvěvy, ale teď už s návratem na toto místo nějak velký problém nemám. Asi i proto, že si toho mnoho nepamatuji,“ vysvětlil otec sedmi dětí.

Do Studénky si Šimsa s sebou přivezl téměř pětiletou dcerku Klárku, prý tak trochu jako psychickou podporu. „Ta je čtvrtá v pořadí a jako jediná dokázala tak brzy vstávat. Tři jsou navíc na táboře. Mé poslední dítě mě vlastně nikdy nemuselo spatřit, stejně jaké já je. Narodilo se pár měsíců po té události,“ uzavřel Šimsa.