Co vás pojí s výstavou Annus Mirabilis?
Jsem autorem koncepce textů i výběru fotek a obrazového materiálu. Měl jsem, zaplaťpánbůh, velkou volnost, a přestože to vlastně vzniklo pro Evropský parlament, nikdo mi neříkal, jak by ta výstava přesně měla vypadat. Domluvili jsme se na hlavním tématu, a to byl Rok zázraků, tedy rok 1989 a rozpadající se sovětský blok. I z toho důvodu jsou tam popsány události až do roku 1991, kdy skončil Sovětský svaz. Výstava byla určená k výročí listopadu v minulém roce. Jsem rád, že dál putuje po různých místech, protože původně vznikla pro Evropský parlament. Tam je takový přetlak výstav, že každý klub tam má možnost prezentovat výstavu pouze týden.

Bude výstava ještě putovat dál?
Ano, měla by být v Jihlavě, v Praze. Velmi mě těší, že 16. ledna, po roce, bude vystavena v Domě pážat, což je renesanční palác na Hradčanech, který se stal dočasným sídlem Muzea paměti XX. století. Tato dočasná výstava bude vůbec první akcí tohoto nového muzea. Ta budova se bude muset hodně upravovat a toto je jen takový doplňkový program, kdy budovu otevřeme zájemcům, aby ji mohli navštívit a mohli vidět, jak vůbec vypadá, protože byla od roku 2010 zavřená.

Co formovalo váš vztah k totalitě?
Jsem ročník 1973, takže jsem komunistický režim zažil na jeho konci, když jsem byl na střední škole. Považuji to za štěstí, protože si myslím, že osobní prožitek je velmi důležitý. Myslím si, že se těžko nahrazuje studiem nebo přenesenými zkušenostmi jiných lidí. Měl jsem to štěstí, že z maminčiny strany byli mí příbuzní sedláci, kteří do roku 1958 soukromě hospodařili. A přes tu jednu generaci, tedy přes babičku, jsem byl vychováván k třídní nenávisti, v dobrém slova smyslu. Takže od dětství jsem nemusel procházet nějakými etapami velké proměny ke vztahu k tehdejšímu režimu. Mnoho lidí říká, že takové štěstí neměli. Teď připravujeme muzeum s Hanou Marvanovou a ta vzpomínala, že když přijela do Prahy, neměla takové kořeny, a až teprve během studií zjišťovala s hrůzou, v jakém režimu žijeme. Pro mě to tak velké překvapení nebylo. Po listopadu 1989 jsem byl ve výboru ve škole, po čtrnácti dnech jsem odešel, když jsem pochopil, že to ovládli lidi, kteří předtím řídili SSM a najednou stáli v čele.

Kde jste studoval?
Miloval jsem historii už od dětství, takže pro mě ta vysněná škola nakonec byla historie v Praze. Dostal jsem se tam oklikou přes pedagogickou fakultu, protože jsem neměl maturitu z dějepisu. Hlavně jsem si pročítal věci sám, proto jsem rád, že ty události přišly v době, kdy jsem stál na hranici dospělosti a dětství, a možnosti, které se otevřely, byly fantastické. Za to jsem velmi vděčný. Na vysoké škole jsme si mohli vybrat, jestli půjdu na české dějiny, nebo na světové dějiny. Vybral jsem si české. Mohli jsme si vybrat i období. Mě původně zajímala jiná oblast – počátky křesťanství a také baroko, což byly hodně zlomové doby a připadaly mi hodně zajímavé. Pak jsme si na nějakém semináři měli vybrat nějaké téma z 20. století. Přišel jsem do archivu a tam jsem poprvé pochopil, že je to možná daleko větší objevování, něž kterékoliv jiné období. Chtěl jsem napsat práci o Lennonově zdi, zajímalo mě, jak probíhala shromáždění a jaké byly reakce institucí, které do toho vstupovaly. V archivu ministerstva vnitra tehdy do badatelny za mnou přišla vedoucí oddělení, vzala si mě dozadu a říkala: Nechtěl byste dělat raději poválečný vývoj? To je zajímavější. Víte, my musíme ty dokumenty anonymizovat, začerňovat, a je to takové citlivé téma. Tak jsem si řekl, že schválně chci dělat osmdesátá léta. A když jsem potom viděl dokumenty, které jsme dostal, tak jsem najednou pochopil, že je možné jejich prostřednictvím doplnit mou nezralou zkušenost a pochopit, co to bylo za systém, ve kterém jsme vyrůstali. A musím říci, že první zkušenosti třeba se svazky státní bezpečnosti to byla velká iniciace.

Můžete být konkrétnější?
Třeba první svazek jsem dostal v Pardubicích, kde byla tehdejší badatelna, kterou tam udělali schválně, aby tam jezdilo co nejméně lidí. Tam jsem dostal první spis a na něm bylo jméno člověka, ke kterému to bylo vedeno. Ten se jmenoval Smrtka. Znal jsem číslo spisu z nějaké zprávy, o které mi někdo řekl, když jsem připravoval svou práci o setkání polských a českých disidentů na hranicích, a tak jsem si ten spis objednal. A zjistil jsem, že ten člověk se ve skutečnosti nejmenoval Dvořák, ale do osmnácti let se jmenoval Smrtka. Takže to byly takové symbolické okolnosti a jsem dodnes rád, že jsem si to období vybral, Myslím si, že tyto okolnosti mě vedly k tomu, aby se zlepšily podmínky ke zpřístupňování dokumentů a aby vznikla nějaká instituce, která bude mít za úkol ve vyšší míře se zabývat popularizací těch svých výsledků historické vědy. A přestože ústav prochází různými peripetiemi, minimálně v oblasti zpřístupňování se to povedlo. Dnes je zdigitalizovaných kolem pětatřiceti až čtyřiceti milionů stránek, existuje elektronický archiv, kdokoliv má možnost požádat si o materiály bez nějakých problémů. Domnívám se, že to byla věc opravdu zlomová, když ne pro veřejnost, tak aspoň pro historiky a studenty.

Zničily se tisíce svazků. Dá se předestřít, co bylo zničeno?
Říká se, že především v prosinci 1989 bylo zničeno asi pětadevadesát procent takzvaných živých svazků. To byly svazky které byly vedené na operativních správách státní bezpečnosti u případů, které byly živé. A bylo jedno, v jakých kategoriích ti lidé byli vedeni. Ty skartace se označují jako divoké nebo neoprávněné a hlavním důvodem bylo zametání stop. Ale je to jen jeden typ pramene, kterou STB vyprodukovala. Masivní skartace ale byly už v předchozích letech, jako třeba na počátku šedesátých let, když se vraceli političtí vězni a STB se také snažila zametat stopy. A dělaly se i skartace po určité době, která uplynula u některých případů, takže těžko odhadnout, kolik produkce státní bezpečnosti zůstalo zachováno. Osobně si myslím, že značnou část je možné zrekonstruovat alespoň v té rovině, že díky registru svazků aspoň víme, odkdy dokdy ti lidé byli registrovaní, kdo je řídil, z jakého oddělení. Víme, k čemu bylo které oddělení využíváno, takže se dá odhadnout, k čemu ten člověk byl využíván, nebo proč byl sledován. Existují různé zprávy, hodnocení a ty zprávy byly poměrně podrobné. Existovaly třeba denní situační zprávy, kdy byly ty nejvýznamnější informace o tom, co se děje ve společnosti, dodávány nejvyššímu vedení komunistické strany. V roce 1988 počet zpráv, nebo ten informační tok, jak to oni nazývali, velmi zesílil, a díky tomu máme dobrou představu o tom, co státní bezpečnost dělala. Pro rekonstrukci toho celku máme podkladů dost, k jednotlivým případům je to horší. Je to velký zločin, který STB udělala.

Nevadí, že ÚSTR je jako politická instituce?
Tu instituci jsem spoluzakládal. Za jejím vznikem ale hlavně stáli Pavel Žáček a Jiří Liška, předseda senátu z ODS, který pocházel z kulacké rodiny. Ta instituce je založená politicky a myslím si, že to není nějak na závadu. Je nutné si uvědomit, že řada dokumentů byla pod různými institucemi nebo řekněme pod silovými rezorty ministerstva vnitra a ministerstva obrany a částečně ministerstva spravedlnosti. Primární úkol byl vyvézt ty dokumenty z institucí, které měly nějakou kontinuitu s předchozím režimem pod demokratickou kontrolu parlamentu. Problém je v tom, že senát procházel velkými zvraty, a ta instituce to vždycky obnášela jako takovou vendetu za předchozí období. Sociální demokraté měli pocit, že byli při první volbě rady obejiti, ve skutečnosti měli problém vůbec do rady nějakého kandidáta poslat. Tvrdili, že ta instituce nemá být politická a slibovali, že až se dostanou k moci, tak tam budou historici, a pak tam najednou seděli lidé, jako bývalý osobní tajemník Dienstbiera. Dnes tam máme pana Bublana, bývalého ministra vnitra, který nechtěl, aby ÚSTR vznikl. Takový člověk by neměl řídit instituci, proti které byl. To je absurdní a nelze předpokládat snahu tu instituci rozvíjet. On tvrdí, že se změnil. Ale vzniklo Muzeum paměti XX. století, protože pražská politika je výrazně odlišná od celostátní. V zastupitelstvu nejsou komunisté ani sociální demokraté, kteří vždycky z velké části byli proti těmto paměťovým organizacím. Takže se podařil vznik instituce, která by se měla věnovat činnosti, kterou ÚSTR nedělá, to je muzejnictví. Doufejme, že se ji povede založit trochu lepším způsobem a podstatná bude odborná kvalita a ta instituce bude dělat to, kvůli čemu byla založená.

Na statku bratří Mašínových mají vzniknout dvě expozice. Pracujete také na tom?
Paní Zdenu Mašínovou mám velmi rád, velmi si jí vážím. Ona je jedním z krásných lidí, kteří dokládají svým životem, že bylo možné ve dvacátém století žít důstojným způsobem a neuhnout. Zároveň je jedna z lidí, kdo tuto zkušenost předával dalším generacím. Paní Mašínová po dlouhých letech dostala nazpátek rodinný statek a rozhodla se, že na tom statku vznikne památník třem odbojům. Tak požádala několik lidí, jestli by se toho ujali. Je tam třeba Jiří Padevět, který je předsedou toho spolku, já mu dělám zástupce, je tam například Jiří Klepsa, bývalý dlouholetý starosta Jaroměře, který díky té funkci velmi dobře zvládá jednání s úřady a organizační stránku. Udělala se veřejná sbírka, v níž bylo dva a půl milionů korun. Pravda je, že půl milionu poslala paní Mašínová, ale přispělo mnoho dalších lidí, drobných dárců a peníze posílala také některá města. Hodně si toho vážíme. První etapu se podařilo dokončit. Je v rodném domě a je umělecky koncipovaná. Ve druhé části by mělo vzniknout jakési vzdělávací centrum pro mládež, kde dostanou studenti kurz moderní historie, zároveň tam bude malá malá expozice. A snad se změní i vláda, abychom tam mohli udělat i velké muzeum.

Jak se jako historik díváte na výuku moderních dějin?
Myslím si, že po roce 1989 se to velmi proměnilo. Připadne mi, že výuka je velmi pestrá, neexistují nějaké klasické rámcové vzdělávací plány, které by vyžadovaly konkrétní učebnice, které by byly všude stejné. Dost je to odvislé od toho, jaký je ředitel, jaké lidi vybírá do učitelského sboru. Pokud jsou učitelé kvalitní, tak předpokládám, že výuka je tam také kvalitní. Mají obrovské množství podkladových materiálů. Dnes existuje řada portálů jako moderní dějiny.cz, existuje Jeden svět na školách, s těmi hodně spolupracuji už asi deset let. Píši podklady k filmům, které se promítají v rámci Příběhů bezpráví. Každý listopad chodím do škol, takže se se studenty docela často vídám. Ale dovedu si představit, a slyšel jsem stížnosti, že dějepis není moc kvalitní, koneckonců mám čtrnáctiletou dceru, takže vím, že zkušenosti jsou různé. Myslím si, že kdo chce, jako učitel má velké možnosti a nemusí si ty hodiny nějak složitě připravovat. Má vše k dispozici. Problém je trochu v tom, že nejsou kvalitní učebnice. Dost se to podceňuje a říká se, že učebnice nejsou potřeba. Myslím, že by byly dobré, protože by udržely jednu rovinu, ve které se všichni pohybují.

Jak se díváte jako historik na skutečnost, že nám vládne člověk spojený s STB, s podporou strany, jejíž předseda je rovněž spojen s STB?
Musím říci, že jsem ani jednoho z těch pánů nevolil. Komunisty považuji za špatnou volbu a kdyby mě někdo nutil, abych si vybral mezi lepším a horším komunistou, tak raději nepůjdu volit. Nechci s tím prostě být spojován. Chápu, že mají nějakou legitimitu danou volbami, na druhé straně doufám, že v budoucnosti bude možné mluvit o minulosti těch lidí. Všechny spisy jsou zveřejněné. Co jsme našli, to jsme zveřejnili, a každý si může vybrat. Je to volba většiny společnosti. Doufám, že se to změní a tato generace odejde a že už budou politici kvalitnější. I když si nemyslím, že s nastupujícími generacemi můžeme očekávat nějaké ráje. Kdyby to tak bylo, tak nejsou dějiny. Tato generace lidí pomalu končí, stačí se podívat jak vypadají Vojtěch Filip a Andrej Babiš, oba v důchodovém věku a snad přijdou jiní. Asi končí jedna éra.

VIZITKA

 

PhDr. Petr Blažek, Ph.D.
narozen: 20. června 1973

vzdělání: Univerzita Hradec Králové – obor Učitelství pro 3. stupeň: český jazyk a literatura – dějepis, Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta – Ústav českých dějin – obor Historie

zaměstnání: historik – Ústav pro studium totalitních režimů – odborné zaměření: Československé dějiny 20. století, Opozice a odpor proti komunistickému režimu, Polsko-československé vztahy.