Urban s dalšími přáteli, většinou signatáři prohlášení Několik vět, založil klub akvaristiky. Pomáhali mu v tom Vlastimil Šimík a Antonín Forman. Právě v klubu se hodně hovořilo o tehdejší politické situaci. „Pořídil jsem si radiomagnetofon, na kterém jsem pravidelně nahrával Svobodnou Evropu a informace, které se tam objevovaly, jsem rád rozšiřoval,“ vzpomínal na dobu nesvobody Urban.

Po studentské manifestaci v pátek 17. listopadu 1989, kterou ozbrojené síly tvrdě potlačily, se tato událost stala ústředním tématem v klubu. „Proto jsme se v úterý v počtu asi šesti lidí sešli večer na náměstí, které jsme se svíčkami v ruce začali demonstrativně obcházet. Přidalo se k nám ještě pár mladých lidí ze Společnosti přátel USA, kteří nás spatřili přes okno z restaurace Jelen, kde seděli,“ pokračoval Urban. Jenž přiznal, že tehdy měl strach. „Byla nás přece jen hrstka lidí. Hlavně druhý den, když jsem vystoupil na kašnu a přečetl prohlášení studentů, tak jsem měl strach, ze které strany se kdo do nás pustí. Ti esenbáci, a s nimi příslušníci tajné bezpečnosti, byli zřejmě v každé uličce,“ připomněl dramatické chvíle Urban.

Odvahu demonstrantům dodávala Praha, a oni zase ubezpečovali Prahu, že nepoleví. „Potřebovali jsme dostat ty lidi na náměstí, aby se přestali bát. Za tři, čtyři, dny už nás tam bylo mnohem více, chodili i studenti. Přesto, pod podloubím bylo mnohem více lidí než na náměstí. Ale každý den to sílilo a na tu generální stávku přišlo snad deset tisíc lidí. Tam už bylo jasné, že se to nezvrátí. I když je pravda, že když jsem zaslechl, že se do Prahy sjeli milicionáři, nebylo mi dobře. Z toho tehdy opravdu šel strach. Oni by na rozkaz byli schopni střílet do vlastních lidí,“ myslí si i po letech Urban.

To, že padne tak rychle totalitní režim, jej prý v té době nenapadlo ani náhodou. Ale všichni kolem něj, i on, vycítili obrovskou naději, že se něco může změnit. „Ale že by to byla konečná toho režimu? No, to ani ve snu,“ pousmál se Urban a dodal, že v té době si nikdo ani nepomyslel na nějakou stávku, natož generální, a to ještě v horizontu zhruba jednoho týdne.

„Přední členové Občanského fóra navštěvovali různá pracoviště, zvali zaměstnance k této manifestaci a ponoukali je, aby se nebáli přijít a odmítali zastrašování z řad vedení závodů. Zúčastnil jsem se například s Vlastimilem Šimíkem takové návštěvy v Tonaku. Ředitel Holý nás nejprve nechtěl přijmout, ale pak nás vrátný pustil. Ředitel nás nechal sednout do své kanceláře a vyžádal si naše občanské průkazy. Po prohlédnutí, co jsme zač, jsme mu přednesli účel naši návštěvy. Na to nás odmítl se slovy, že procházel všechny provozy a že generální stávky se nezúčastní žádný pracovník,“ popsal Urban tehdejší situaci.

Obdobnou zkušenost podle Urbana zažil ve druhém tehdejším největším závodem v Novém Jičíně Antonín Forman. „Při návštěvě Autopalu mu ředitel Glogar sdělil, že závod stávku nepodpoří a nikdo se jí nezúčastní. Sám totiž ještě v pátek vydal písemný zákaz účasti na generální stávce. Z Autopalu nakonec přišlo tolik zaměstnanců, že patrně, aby v závodě nezůstal ředitel sám, tak se nakonec dostavil i on a svůj příkaz asi zrušil,“ doplnil Urban, jenž stál u založení Občanského fóra v Novém Jičíně i u vzniku informačního zpravodaje FÓRUM. Ale to už bylo v hektické době plné jednání s tehdejšími funkcionáři. V době, kdy se děly nejzásadnější změny.

Stejně jako řada jiných lidí, kteří se před dvaceti lety mezi prvními podíleli na přeměně totality, má i Miroslav Urban trochu smíšené pocity. „Jsem spokojený, že skončila totalita a nastoupila svoboda. Ale jsme i nespokojen. Jako bychom se bez těch komunistů nemohli obejít. Nový eurokomisař je taky bývalý komunista. Kdekoliv se člověk podívá, tam je komunista. Já jsem byl už tehdy pro naprostý zákaz komunismu. Nemáme tady pořád právní stát, a to je špatné. Žijeme v právním státě, kde je zakázaná propagace fašismu, komunismu a jiných hnutí potlačujících práva jiných, a my tady máme stranu, která nese název komunistická. A nic se neděje. Právní stát, kde právníci získávají tituly podvodem asi taky moc fungovat nebude,“ povzdechl si Urban. „A jestli nám chce někdo vyčítat, že jsme byli moc sametoví? Buďme rádi, že nedošlo ke krveprolití,“ uzavřel.