Na tom, že ve školství scházejí muži, se zřejmě shoduje většina lidí. Své o tom ví i bývalý pedagog Hrubý. Přestože přestal oficiálně pracovat již před 13 lety.

Jak jste se k učitelskému povolání dostal?
Vystudoval jsem gymnázium v Bučovicích. Po maturitě jsem chtěl jít na vysokou školu, ale nutně potřebovali ve školách učitele. Byl rok 1952 a kantorů nebylo. Absolvoval jsem prázdninový učitelský kurz a dostal se do pohraničí, kde potřebovali po válce muže-–učitele. Nastoupil jsem do Ostrova u Karlových Varů a později po sobotách si dálkově dodělal pedagogickou školu. Odučil jsem dva měsíce a nastoupil na vojnu. Pak se ve škole objevil inspektor, který potřeboval tři kantory pro malotřídky. Tak jsem se v listopadu dostal do jedné vesničky, asi patnáct kilometrů od Karlových Varů, kde jsem učil rok v tehdejší německé škole. Měl jsem v jedné třídě šestadvacet dětí, z toho šest německých. Těm rodiče zakazovali mluvit česky. Já však vyučoval v češtině, které německé děti dobře rozuměly. Jen se nezapojovaly do výuky. Začínal jsem v sedm ráno a odcházel v pět odpoledne.

Kdy a jak jste se objevil na Novojičínsku?
Měl jsem podánu žádost učit někde na Brněnsku, kde jsem měl rodiče, případně na Ostravsku. Odůvodnil jsem ji nepříznivým zdravotním stavem rodičů, za kterými jsem se dostal z Karlovarska jen o Vánocích. Až později jsem se dopátral, že takových žádostí exi〜stovalo sedmdesát a jen deseti vyhověli. Brno mě, jako učitele nevzalo, zato Ostrava po mě sáhla. Konkrétně jsem si v roce 1953 vybral novojičínský okres, který se mi zdál k rodnému Slavkovu nejblíž. A jelikož jsem chtěl být i blízko vlakové trati, dostal jsem nabídku učit v Hladkých Životicích.

Od té doby jste stále učil v Hladkých Životicích?
V podstatě ano. Stalo se, že jsem také odučil jeden rok v Kujavách či ve Fulneku. Ale podstatnou část života jsem učil tady. Pamatuji si, že jsem nastupoval do školy 26. srpna 1953 se dvěma kufry v ruce. Tehdy byly školy dvě, česká a německá. Bylo nás jen šest kantorů a učili jsme v obou školách, kde jsme mezi sebou udržovali telefonický kontakt. Bylo to docela náročné. Později jsem začal chodit se svojí manželkou Marií, která je rovněž učitelka. Ženil jsem se v manželství vzešly dvě dcery. To rozhodlo o mém šestadvaceti letech a časem z definitivním pobytu v Hladkých Životicích. V roce 1966 jsem se stal ředitelem národní, později základní životické školy.

Byla výhoda, že manželka také učila?
Pokládám to za obrovskou výhodu. Například v období, kdy se na škole zavedlo vyučování množin v první třídě, jsme o tom doma se ženou diskutovali a hledali společný přístup, jak na to. Musím se přiznat, že zavedení množin byl opravdu nesmysl. Já jsem místo nich dával dětem raději slovní úlohy.

Učil jste ve škole i vlastní děti?
Obě dcery jsem učil já i manželka. Ale neměly to jednoduché. Žádné nadržování jim nehrozilo. Spíše opačně. Musely se snažit. Je fakt, že starší Ivanka byla vždy více odpovědnější a brala vše poctivě. Mladší Danuše je větší ranařka. Starší dcera se ptala té mladší, jak může usnout, když nemá udělaný domácí úkol? Dana jen mávla rukou. Ráno sdělila, že se jí spalo dobře. Nebylo výjimkou, že Dana přinesla domů moji poznámku, kterou jí podepisovala manželka.

Muži ve školství chybějí. Má učitel větší respekt, než učitelka?
Ve školství je mnoho žen, muži jednoznačně chybějí. Je pravda, že je to finančně jako chlapské řemeslo pro mnohé muže nezajímavé. Dokonce mizí i vlastní zkušenosti vím, ředitelé škol a nahrazují je ženy. Je to velká škoda. Z že muž si umí zjednat větší respekt. Děti si na něj tolik nedovolí.

Používal jste někdy i tělesné tresty?
Kdysi se nechodilo pro ránu daleko. S některými žáky jsem se nemazlil. Když zlobili, dal jsem jim na výběr. Buď mohli zůstat po škole, anebo si mohli zvolit ruční domluvu. Většinou si vybrali druhou variantu. Poznámky jsem totiž neuznával. Nejsem pro to, aby se děti mlátily, ale dobře míněný pohlavek byl mnohdy účinnější, než sáhodlouhé domlouvání. Vždy jsem si zjednal kázeň. Dnes je však situace jiná. Učitel nesmí na dítě ani pořádně zakřičet. Docílí tak jen větší nespokojenosti rodičů.

Učil jste před padesáti lety. Jak se za tu dobu změnilo chování žáků?
Příchodem televize, videa, počítačů se děti odnaučily číst knihy. To je velká škoda. Děti tráví u monitorů moc času, a neumějí udělat ani kotoul. Já si život bez knihy a sportu neumím představit.