Blíží se závěr zasedání zastupitelů, kteří se sešli mimořádně kvůli rozdělení patnácti milionů korun ze sbírky na oběti tragického únorového výbuchu. Zastupitel Karel Míček se začíná zabývat myšlenkou, co s pozemkem v ulici 6. května, na kterém stál dům číslo 39.

„Měli bychom v budoucnu zvážit, zda tam nevybudovat nebo nezřídit nějaké pietní místo. Protože z toho, co jsem slyšel, tam asi těžko bude někdo chtít znovu vystavět nějaké bydlení," říká nahlas Karel Míček. V tu chvíli se z řad přítomných obyvatel tiše ozývají věty: „To snad ne. To nemůžete udělat…". Jako by tyto lidi, jimž se začínají lesknout oči, slyšel zastupitel Jiří Jurek. „Měli bychom to zvážit pokud pietní místo, pak ve kterém místě ve městě. Domnívám se, že udělat to přímo v tom místě a neustále připomínat lidem tuto nešťastnou událost není asi dobré," vznáší Jiří Jurek úvahu, se kterou zmínění přítomní s úlevou souhlasí.

Emoce už jsou ale v pohybu a mikrofon si bere jeden z obyvatel domu číslo 40. „Chci poděkovat panu Jurkovi za názor, který ze čtyřicítky sdílíme všichni. My se do toho domu musíme vrátit. Mít ještě pietní místo vedle našeho domu, kde musíme… Nevím, jak to mám říci," nedokáže muž dokončit myšlenku. Poukazuje na situaci, v jaké se obyvatelé domu číslo 40 ocitli. Jsou pátý týden u příbuzných a ještě měsíc budou. „Chodili jsme na radnici na sezení, kde jsme mluvili s psychologem z krizového centra. Říkal, že lidé se snaží nejdříve takovou situaci popírat, snaží se říci, že do té situace nepatří, ale my do té situace patříme. My jsme také postižení výbuchem domu třicet devět. Večer jsme tančili na plese a ráno jsme tady běhali po úřadě. Ta situace je pro nás moc citlivá, i s tím pietním místem. Nevím, co k tomu více," zadrhává se muž.

Vzápětí se přidává jeho manželka, která hovoří ke starostce města Zdeňce Leščišinové a posléze ke všem přítomným. „Před chvílí jste mluvila o tom, že se budeme vracet do svých domovů. Budeme se vracet do opraveného domu, možná opravených bytů. Ale nejsme si jisti, jestli tam ten domov znovu najdeme. Jestli to pro nás bude místo, které bude bezpečné, kde se budeme cítit dobře a kde budeme mít své zázemí," vyjadřuje své pocity žena a dodává, že tato ztráta je mnohem větší než případné škody na domácnostech. „Tu situaci od okamžiku výbuchu prožíváme stejně intenzivně se všemi, kterých se týká. Není pro nás jednoduchá. Máme před sebou okamžik návratu, kdy nevíme, jak to na nás všechno zapůsobí. Máme čtyři týdny na to, kdy budeme čekat, jestli si budeme moci lehnout zpátky do svých postelí. A jestli se ty byty opravdu stanou naším domovem," uzavřela žena.

„Město vám poskytne kdykoliv pomoc, o jakou si požádáte," reaguje opakovaně starostka Frenštátu pod Radhoštěm, s tím, že v otázce stavby případného pomníku obětem město určitě dá na názor obyvatel z místa tragédie.