Dnes třiasedmdesátiletá Miroslava Hoďáková se narodila se v Ženklavě, potom bydlela ve Štramberku. Když rodiče postavili ve Veřovicích dům, přestěhovala se rodina tam, po svatbě se Miroslava Hoďáková vrátila do Ženklavy. Manželství nevydrželo a usměvavá žena se přestěhovala do Frenštátu pod Radhoštěm, kde žije už dvaatřicet let. V současné době bydlí v Domově Hortenzie.

Do školy chodila Miroslava Hoďáková ve Štramberku, do páté třídy do školy na náměstí, potom k Národnímu sadu.

„V té staré škole tam dokonce něco natáčeli nějací filmaři. Tam byly ještě staré lavice. Malovali nás, paní učitelka nás jako učila, každá jsme měla copky,“ vzpomíná s úsměvem Miroslava Hoďáková, která třicet let pracovala v TONu ve Frenštátě pod Radhoštěm, kde na údržbě brousila nástroje pily, cirkulárky a podobně.

„Předtím jsem dělala pět roků v kravíně. Moc prací jsem nevystřídala a všechno to byly takové těžké práce. Ale asi jsem to zdědila po taťkovi. Ten uměl práce všeho druhu. Byl hodně šikovný a naučil mě dělat všechno. Od poliček až třeba po starost o včely. Když jsem se rozvedla, všechno jsem si dělala sama. Nebyl problém,“ přemítá nahlas Miroslava Hoďáková.

K Vánocům patřilo krmení zvířátek

Měla tři sourozence, rodina bydlela ve Štramberku na Bařinách. Tam zažívala jako dítě i Vánoce.

„Bylo to chudobnější. Mamka byla za války v koncentráku, takže na nás byla taková dost přísná. Byla trochu zatrpklá, jako by jí chyběl ten cit. Na příděl se dostal banán, fíky a datle, pomeranč-na to se stála fronta. A bylo to, co se upeklo. Běžně jsme mívali kapra, ale mamka ho nejedla kvůli kostem. Dělala si filety,“ říká Miroslava Hoďáková.

Cukroví se u nich moc nepeklo, ale vanilkové rohlíčky, slepované cukroví a pracny prý vždy muselo být, stejně tak vánočka. Hodně dodržovali zvyky.

„Třeba se venku zdobil stromeček, nazdobil se pro ptáčky. Na Bařinách byl les, tak jsme si tam vybrali jeden strom, ve sněhu jsme chodili krmit ptáčky, bylo to pěkné. Člověk se zabavil obyčejnými věcmi,“ poznamenává a dodává, že na snídani na Štědrý den byla vždycky vánočka, oběd nebyl, k večeři pak měli hrachovou polévku, pak bramborový salát a rybu. „Chodilo se na večeři mezi pátou a šestou. Co se nesnědlo, posbíralo se do ošatky, mamka to svázala, nás pořádně navlékla a šlo se do lesa krmit zvířátka. Vždycky jsme ty zbytky pověsili na větve a zpívalo se. U nás se furt zpívalo,“ podotýká Miroslava Hoďáková.

Moc ozdob tenkrát k sehnání nebylo a tak se dělaly doma, většinou z papíru. A tak se upekly perníčky, nazdobily a pověsily. Později se stromek zdobil kolekcemi, které lidi dostávali v práci. Miroslava Hoďáková připomíná, že se taky na vánoční stromky dávaly obyčejné svíčky, což přinášelo hodně požárů.

Radost z dárku vystřídal smutek

Pod stromečkem většinou nacházela oblečení. Radost měla jako každé dítě. Jednou dokonce tak velkou, že na dárek dodnes nezapomene. Možná také proto, že tu radost vystřídal smutek.

„Na to nezapomenu nikdy. Mamina se před Vánocemi přeřekla před taťkou. Řekla mu: Tož, nevíš, tam kde jsme ty lyže kupovali… Já jsem se toho chytla. Už jsme s bráchou věděli, že naši koupili lyže, tak jsme je začali hledat. Hledali jsme je, až jsme je našli. Jenže mamka to zjistila. A já jsem viděla ty její oči, jak byla zklamaná. Konečně nám koupili nějaký pořádný dárek a my jsme to tak vyvedli… Tak mi bylo té mamky líto, že jsme jí to překvapení zkazili. Od té doby jsem žádný dárek nehledala,“ povzdechne si Miroslav Hoďáková.

Prvním vánočním dárkem pro ní už byl vlastně stromeček. „To, že taťka uřezal stromek, to jsme věděli, ale nastrojili ho, když jsme byli třeba u sousedů. Před námi ho nezdobili. Takže to bylo vždycky takové pěkné překvapení.

Silvestr se prý u nich nějak moc neslavil. „Nebyl žádný humbuk. Byl to celkem běžný den. My jsme navíc byli tenkrát jedni z mála, kteří měli televizi. Takže k nám vždycky chodil skoro celý barák. To bylo jak v kině. Byla to ruská televize Rekord, měla malou obrazovku, všichni hlavy u toho. No, zážitek! Nikdo to doma neměl. Každý už si donesl židličku. Bylo to fajn. Lidi se díky tomu scházeli. Nevím, že by někdo záviděl, že máme televizi. Taťka, který byl zámečník, třeba udělal před barákem kolotoč. Pro všechny děcka. Bylo to jiné, dnes si každý závidí. Tehdy to ještě bylo takové pěkné,“ uzavírá Miroslava Hoďáková.