Z Pusteven do světa. Tak zní téma již 21. ročníku výstavy ledových soch.

A přece se tu něco děje. Z velkého stanu se ozývá rachot motorových pil a dalšího nářadí. Parta řezbářů z Česka a Slovenska tu připravuje víkendovou „křišťálově čistou“ podívanou.

Z desítek tun ledových kvádrů jim pod rukama vyrůstá jedna socha za druhou.

DOMINANTY ZE VŠECH KONTINENTŮ

Fantazie řezbářů limitována není. Jediné, do čeho se musí vejít, je téma letošního 21. ročníku výstavy ledových soch, které zní Z Pusteven do světa. „Chtěli jsme vytvořit budovy, které jsou charakteristické pro jednotlivé kontinenty.

Proto tu máme světoznámé hlavy z Velikonočního ostrova a sochu Svobody, které připomínají Ameriku. ‚Eiffelovka‘ zastupuje Evropu, Sfinga i pyramidy Afriku a budova Státní opery Austrálii,“ vysvětluje Adam Bakoš, jeden z deseti sochařů, kteří na ledové kráse pracují.

Postupujeme stanem, který chrání sochy před povětrnostními vlivy, a přicházíme k asi největšímu výtvoru s nespočtem detailů Čínskému drakovi.

„Říkali jsme si, že musíme výstavu udělat zajímavou i pro děti. Proto jsme namísto budovy nechali Asii zastupovat drakem a Antarktidu zase postavičkou, kterou děti znají z kresleného příběhu Doba ledová,“ říká původním povoláním řezbář a ukazuje do rohu, kde na piedestalu stojí slavná veverka i s nezbytným žaludem, který loví z ledové průrvy.

JEDNODUCHÉ TVARY JSOU NEJNÁROČNĚJŠÍ

Na jednotlivých výtvorech pracovali řezbáři nejčastěji ve dvojicích, jako vzory posloužily fotografie. Na pohled nejjednodušší tvary jsou podle mistra, který je z velké části také autorem majestátného Tatranského ľadového dómu na Hrebienku, nejsložitější.

„Obyčejné plochy jsou náročné, musíme je postupně škrábat v jiných rádiusech, aby vynikaly. U soch z Velikonočního ostrova jsme museli nakonec prorazit oči durch, protože jen plasticky byly nevýrazné,“ vysvětluje Adam Bakoš.

Každý výtvor žádá své a každý je jinak náročný.

„Složité byly oblouky u australské Opery. Led je hodně křehký, nesmíte do něj sekat, ale opracovávat jen tahem,“ říká, zatímco speciální škrabkou dodělává konečné úpravy obří hlavy z Velikonočního ostrova.

Nástroj „ledosochaře“ číslo jedna je motorová pila.

„Na detaily používáme akumulátorové, protože tolik nevibrují. Ale vydrží jen deset minut a nabíjet se musí při plus pěti stupních. Pak používáme sekáčky, flexy a brusky. A také si vyrábíme desku, do které navrtáme desítky šroubů. Tou pak zarovnáváme bloky ledu do váhy i do přesných úhlů,“ prozrazuje.

Letos trochu zlobí počasí, podle mistra řezbáře ale už bylo hůř.

„V Košicích jsme měli plus patnáct. Teplo někdy pomáhá, že sochy zceluje. Nesmí ale pak přijít mráz, to by popraskaly a zřítily by se. Tady je to dobré. Jen je ve vyšších teplotách vidět, kde se jednotlivé bloky, které váží až sedmdesát kilo, napojují. Věřím, že to ale spraví profesionální nasvícení, které od soboty sochy ozáří,“ uzavírá Adam Bakoš.