O tom, že i malá obec může dokázat jedinečnou věc, přesvědčili obyvatelé Rybí. V neděli o pouti zorganizovali pokus o rekord co největšího počtu lidí, kteří přijdou na pouť v bandurách, což jsou specifické místní papuče vyrobené z filcu.

S bandurami starými čtyřicet let přijel například Pavel Melnar z Kopřivnice. Bandury dělala jeho babička Františka Melnarová, která patřila mezi první, kteří to začali v Rybí dělat. „Začala to dělat jako klasické filcové papuče, a pak to vylepšovala třeba vlnou, kterou do toho dávala, a tak. Pak se na to začaly našívat kvítečka a podobně.,“ přiblížil. Dnes už je má jenom na památku. Kdysi měl ještě jedny, ale ty už vyhodil. „V bytě je teplo, takže tam jsem je nenosil a dali se do nich moli,“ usmál se Melnar.

Lucie Šlosarová s dcerou Sárou přijely kvůli akci až z Havířova. Papuče si půjčily u babičky, která v Rybí žije. „Je v nich pěkně teplo,“ pochvalovala si Sára, která se na akci sešla i se svou sestřenkou Kateřinou Svrčinovou. I ona měla na nohou kárované papuče, ale na rozdíl od Sáry přijela z Petřvaldu.
Nápad uspořádat setkání Rybjanů v bandurách, jak se filcové obuvi nejčastěji v Rybí říká, se zrodil v hlavě Ludmily Krausové, předsedkyně kulturní komise v obci. „Každý rok vymýšlíme nějaké zpestření pouti. Chceme, aby se ti místní bavili sami, no a napadlo mě, že Rybí je specifické právě tou výrobou papučí. Ty tady ve čtyřicátém roce začal dělat nějaký pan Drozd, který tady přijel a po něm paní Melnarová a Valušková. Od nich se to pak naučili další, třeba i moje a od nich pak další. Bratr se to taky naučil, ale dnes bydlí ve Frenštátě pod Radhoštěm,“ prozradila Krausová a dodala, že papuče z Rybí se dostaly třeba až do Ameriky nebo na Nový Zéland jako vítaný dárek. „Hlavně po emigraci se to posílalo do celého světa.,“ dodala Krausová.

Mezi účastníky nechyběl ani Jiří Valušek, jehož babička Amálie dělala papuče od čtyřicátého roku prakticky až do své smrti v roce 2000. „Z počátku se to dělalo jenom proto, že nebylo v čem chodit. To se vzalo jenom pár hader opletlo se to a už jsme v tom jako děcka běhali po venku,“ vzpomínal Valušek. Později se začal podlepovat spodek, aby bandury, nebo také brňáky, déle vydržely. Jako materiál se používal a dodnes používá filc, který je jako odpad při výrobě klobouků v novojičínském Tonaku. Později se do vnitřku papučí místo hader dávala vlna. „Babička to ale nedělala na kšeft, spíše jenom tak pro radost,“ poznamenal Valušek. Po babičce už doma žádné papuče nemá a ani sám nemíní žádné vyrábět. „Z nás mladších už to nedělá nikdo. Z toho se hodně práší a jde to na plíce,“ vysvětlil.

Výsledek překvapil i samotného zástupce Agentury Dobrý den. „Nečekal jsem tolik lidí. V každém případě tento rekord bude zapsán do České knihy rekordů,“ potvrdil Valový, který se dopočítal 123 párů nohou obutých v bandurách. Největší měřila 35 centimetrů, nejmenší 20 a půl.

Z toho, že Rybí se objeví v knize Českých rekordů, měla kromě místních obyvatel neskrývanou radost také místostarostka obce Marie Janečková. „Myslím si, že nás ten počet překvapil všechny. Paní Krausová tipovala padesát, já jsem si fandila více a počítala jsem tak se stovkou. Ale takovou účast jsme nečekala. Hlavně jsme ale rádi, že se u nás dělá taková pěkná věc,“ pousmála se místostrostka, která obuta v bandurách přeměřovala délku papučí.