Mnoho z těch, kteří cestovali letos 8. srpna osudovým vlakem Comenius, v sobotu 8. října do Studénky na vzpomínkové setkání nepřijelo. Ti, co přijeli, v sobě ponesou až do smrti nesmazatelný zážitek.

Osmačtyřicetiletá Naďa Tomčíková ze Svitav cestovala 8. srpna v prvním vagonu z lázní z Karviné. „Tři měsíce s tím bojuji, ale dneska jsem přijela. Dala jsem si za úkol, že to musím zvládnout, když jsem tenkrát byla taková hrdinka,“ naznačila Tomčíková důvod, proč přijela i s rodinou na setkání.
Když jsem vylezla, volal jsem, jestli je tam nějaký zdravotník, ale nikdo se neozval. Když jsem viděla tu hrůzu, věděla jsem, že něco musím začít dělat,“ začala vyprávět zdravotní sestra, která vyučuje ve Svitavách na zdravotní škole.

„Bylo tam nějaká Lucka, která se nabídla, že mi pomůže, když jí budu říkat, co má dělat. Moc ráda bych jí ještě viděla,“ poznamenala Tomčíková, která byla prvním člověkem, jenž při studénecké tragédii začal poskytovat lidem alespoň nějakou lékařskou pomoc.

Našli její osobní kufr, ve kterém měla ručník, prostěradlo a další osobní věci. Ty roztrhali a použili jako obvazový materiál. Třídila lidi na ty, kteří potřebovali nutně ošetření a na ty, kteří podle jejího uvážení nepotřebovali akutní ošetření. Pracovala zcela automaticky. „Na nějaká zranění jsem zvyklá. Ale vadila mi ta hrozná hromada železa, ta změť, to, že nemám mobil a nemám kontakt s nikým z blízkých,“ vybavila si trpké chvíle Tomčíková.

Zkoušela sehnat lékárničku od strojvedoucího, ale ten jí řekl, že je rozdrcená, pak někdo přinesl autolékárničku. „Posílala jsem lidi, aby vytáhli ty, co jsou zaklínění. Jeden pán přišel a zoufale naříkal, že je tam paní, kterou vytáhnout nedokáže, do toho plakaly děti. Bylo to hrozné,“ vzpomínala Tomčíková na nekonečné minuty, do nichž přinesl trochu světla příchod studéneckých zdravotníků z nedalekého zdravotního střediska. Poté již nechala odbornou pomoc na nich a odebrala se k nádraží, kde se jí ujala místní mladá dívka. „Dodnes si s ní telefonuji a píši,“ řekla Tomščíková.

Od smrti byli kousek

Skupinka tří mladých mužů jela v osudný pátek z Ostravy na koncert Iron Maiden do Prahy. Seděli v prvním vagonu. „Už ani nevím, jak to bylo. Prostě byl náraz a pak už si nic nepamatuji. Vzbudil jsem se až v nemocnici, takže, netuším, jak to probíhalo,“ sdělil pětadvacetiletý Michal Šebesta, jenž absolvoval setkání ve Studénce o francouzských holích. Při nárazu utrpěl řadu šrámů v obličeji a otevřenou zlomeninu stehenní kosti. „Měl jsem tam ještě nějak dotrhané šlachy,“ poznamenal Michal.

Život mu možná zachránil čtyřiadvacetiletý Ivo Šebesta, který do Studénky přijel s ním hlavně kvůli tomu, že se chtěl setkat ještě s jedním klukem, který mu pomohl zachránit Michala, jenž je jeho bratranec. „Byl zavalený, museli jsme to z něho odházet, pak jsme ho nějak odtud vyprostili,“ popsal situaci Ivo, u kterého později lékaři zjistili, že měl tři zlomená žebra a vnitřní krvácení. „Dnes nemám slezinu. Docela nás to skříplo. Byli jsme asi první, kterým se zas až tak moc nestalo. Byli jsme hned za tím jedním zlomem, takže jsme měli štěstí. Na těch sedadlech před námi už to vypadalo hodně špatně,“ pokračoval Ivo. Ve chvíli, kdy zachraňoval Michala, na bolest vůbec nepomyslel. „Věděl jsem, že pro něj musíme. Já ho tady prostě chci,“ pousmál se.

Otevřenou zlomeninu měl i třetí z party, jednadvacetiletý Pavel. „Ven mě museli vystříhat hasiči,“ uvedl a dodal, že celou dobu byl při vědomí a vnímal spoušť kolem sebe. S trojicí jel ještě jeden kamarád, ale ten do Studénky nepřijel. „Řekl, že nepojede. My jsme tady chtěli jet a připomenout si to. Nikdy na to určitě nezapomenu, takže jsem chtěl potkat i ty další lidi,“ dodal Michal.

Kousek stranou trojice stála Ivova přítelkyně Pavla, která tehdy s nimi nejela. Náhle dostala zprávu o tom, že jsou v nemocnici. „Vůbec jsme nevěděla, že jedou na koncert a už vůbec ne, že právě tímto vlakem,“ vzpomínala na nepříjemné chvíle. „Když Michal bojoval o život, bylo mi hodně špatně. Kdykoliv tudy projíždím, musím na to myslet a vybavují se mi ty jejich pocity, o nichž mi vyprávěli. Muselo to být hrozné,“ uzavřela dvaadvacetiletá dívka.