V roce 1936 prodával na nádraží v Suchdole nad Odrou cukrovinky Alois Adámek. „On se tam náhodu setkal s Ludvíkem Hanzelkou, vedoucím skautem ze Studénky. Skauti ve Studénce byli registrovaní. My jsme se potulovali kolem Odry jako divocí trampové. Slovo dalo slovo, a tak nám studénečti skauti pomohli založit vlastní oddíl,“ vzpomínal Vlastimil Olšovský.

„Tenkrát nás bylo dvaadvacet. Můj bratr Rudolf byl zástupcem vedoucího,“ pokračoval Olšovský, jenž si vysloužil skautskou přezdívku Mauglí. Suchdolský skauting to ale neměl, v tehdy spíše německé obci, jednoduché. Německou okupaci a následnou válku někteří členové oddílu nepřežili a nijak příznivá nebyla vůči skautingu ani poválečná léta, zejména ta po roce 1968.

Pořádně začal suchdolský skautský oddíl opět fungovat až po roce 1989. Činnost členů oddílu se příliš neliší od té, jakou vedli bývalí členové. „Pořád chodíme třeba k Odře na odlívání stop, učíme se morseovkou, šifry, hrajeme různé hry. Samozřejmě, že člověk se učí také historii skautingu, aby o tom něco věděl,“ přiblížil aktivity členů oddílu Jan Suchánek, přezdívaný Gross, který vede suchdolské skauty od loňské zimy.

Oddíl má přes dvacet členů. Nejvíce je jich ze Suchdolu nad Odrou, někteří jsou z Bernartic nad Odrou a Nového Jíčína. Většina je ve věku deset až dvanáct let. „Ti mladší, Světlušky a Vlčata, se scházejí v pátek, ti starší ve středu,“ poznamenal Suchánek.

Suchdolský oddíl získal během svého působení řadu partnerů, s nimiž se setkává na různých akcích. „Dnes je tady kluk z Havířova, se kterým jsme měli společné akce, pomáhá nám oddíl z Jeseníku nad Odrou, s nímž jsme měli společný tábor, komunikujeme i se skauty z Nového Jičína, Kopřivnice… Funguje to,“ řekl Suchánek

Podle něj je skauting hlavně o sebepoznávání. „Děti se naučí pomáhat si navzájem a žít v kolektivu, starší skauti už mají různé výzvy, třeba dvacet čtyři hodin na stromě a podobně. Tam už člověk pořádně pozná, co v něm je,“ uzavřel s úsměvem Suchánek.