Eduard rytíř z Orlů (1841 – 1892)

Eduard Orel se narodil 5. srpna 1841 v Novém Jičíně v rodině magistrátního úředníka Johanna Orla a jeho ženy Anny Löfflerové v domě na Křižíkově ulici č. 3. Rodina Orlů pocházela z Kelče a rodičům se narodilo celkem 6 dětí. Své mládí Eduard s rodinou strávil v domě na ulici K nemocnici č. 22, kde se až do války nacházela pamětní deska, umístěná dnes v Novojičínském muzeu. V rodném městě navštěvoval základní školu a nižší reálku. Kuriozní bylo, že znalosti zeměpisu budoucího objevitele nové země byly označeny jako omezené a v přírodních vědách byl budoucímu šéfmeteorologovi polární expedice přiznán jen „malý úsudek“. Následovala studia na vyšší reálce v Opavě, kterou v 17 letech opustil. Po přečtení výzvy v novinách se rozhodl vstoupit do námořnictva, které jej zcela uchvátilo.

Jeho první kroky vedly na námořní akademii v Rijece a zároveň se stal posluchačem polytechnického ústavu. Jako námořní elév byl se spolužáky přidělován na námořní lodi, kotvící v přístavu Muggia, několik kilometrů od Terstu. Z pohodlí domova a škol začal zakoušet tvrdou řeholi života námořníka. Na počátku července 1861 byl Orel zařazen na nejvýznamnější rakouskou školící loď „Husar“, jejíž absolventi se později vždy hrdě nazývali „husaristé“ a v říjnu obdržel hodnost námořního kadeta, nejnižší důstojnickou hodnost rakouského námořnictva. Sbírání zkušeností pak pokračovalo na jedné z nejvýznamnějších lodí válečné flotily, na lodi „Císař“ a s korvetou „Dandalo“ pak následovalo jeho první operativní nasazení v Dalmatských vodách. Další pokračování Orlova vzdělávání se odehrávalo na námořní škole v Pule a na fregatě „Adria“.

Mesaile za statečnost

Roku 1863 byl odvelen k admiralitě do Benátek, jíž byla podřízena flotila malých lodí, působících na jezerech a řekách severní Itálie. To mohlo být pro námořníka považováno za degradaci, příští rok byl ale převelen do Mantovy na dělostřeleckou loď „X“ a zde se potkal s velitelem lodi Gustavem Broschem. Mezi oběma muži českého původu vzniklo celoživotní přátelství a úzká pouta.

V dalším roce se s Orlem potkáme již na moři a v květnu 1866 přechází na pancéřovou fregatu „Princ Evžen“, jednu z nejsilnějších a nejmodernějších válečných lodí Rakouska. V červnu vypukla válka a 20. června se Orel zúčastnil největší námořní bitvy v rakouských dějinách – bitvy u Lissy. Jeho loď se ocitla uprostřed samotné bitvy – obdržela 21 střel a na protivníky vypálila 234 koulí. Za statečnost ve vítězné bitvě byl Orel roku 1873 dekorován válečnou medailí, jeho počínání bylo označeno za „statečné a chladnokrevné.“

Na konci července 1866 se Orel nalodil na parník „Alžběta“ a z Terstu vyplouvá směrem na Mexiko. Úkolem lodi bylo přivést do Rakouska zpět císařova bratra a neúspěšného mexického císaře Ferdinanda Maximiliána. Zde se potká s praporečníkem Carlem Weyprechtem a ten získá rozhodující roli v Orlově životě. V květnu 1867 je mexický císař revolucionáři popraven úlohou lodi je nyní dopravit do vlasti mrtvé tělo císaře. Po komplikacích a čekání se loď navrací do Terstu v lednu roku 1868.

Příprava na expedici

V květnu 1868 Orel nastoupil do hydrografického úřadu v Pule, jednoho z nejvýznamnějších vědeckých ústavů rakouského námořnictva, ale již v následujícím roce se na parníku „Alžbeta“ v korvetě dalších lodí plaví s císařem na slavnostní otevření průplavu v Suezu. Na počátku prosince se „Alžbeta“ vrací zpět do Terstu a Orel pokračuje na své práci v hydrografickém ústavu. Je povýšen na praporečníka a je pověřen zaměřováním východního pobřeží Adrie. Stojí před nejvýznamnější kapitolou svého života.

Rakousko a hlavní město Vídeň žije polární horečkou a přípravami vlastní polární expedice. Julius Payer, účastník nedávné německé expedice, získává pro projekt bohatého mecenáše, majitele klimkovického zámku - hraběte Jana Nepomuka Wilczka. Pro projekt je získán rovněž Carl Wayprech, zastupující budoucí vědeckou část expedice. Vzniká výbor pro rakousko-uherskou polární expedici a za několik týdnů je získáno neuvěřitelných 222 616 zlatých. Pro samotnou výpravu je postaven nový trojstěžník „Admirál Tegetthof“ váze 220 tun a délce 33,83 metrů. Na plánech lodi pracuje rovněž Weyprecht, jehož úkolem bylo sestavení mužstva. Jeho volba padne na Gustava Brosche jako na 1. důstojníka a Eduarda Orla jako 2. důstojníka.

Obejvení nové země

Dne 13. června 1872 „Admirál Tegetthoff“ zvedá kotvy a vyplouvá z Bremerhavenu a 3. července doplouvá do Trömsö, odkud 14. července vyráží podél pobřeží Norska a u Nordkappu zamíří na severovýchod k Nové zemi. Před posádkou byl neznámý Severní ledový oceán. Po měsíci plavby zamrzla expedice na 72° severní šířky. Ledem sevřená loď driftovala téměř rok neznámou Arktidou a překročila 79° severní šířky. Posádka přečkala polární zimu a doufala, že polární léto přinese vysvobození lodi z ledové pasti a pokračování ve výzkumné cestě. Koncem srpna 1873 led přinesl „Viceadmirala" na dohled dosud neznámého souostroví, jemuž oba velitelé Payer a Weyprecht 1. listopadu 1873 dali jméno Země císaře Františka Josefa. Výpravu čekala druhá arktická zima s deprimující polární nocí. Payer podnikal výpravy na saních, během nichž dosáhl 82° severní šířky. Při svých průzkumech prozkoumal a zmapoval objevené souostroví. Na mapě Arktidy přibyly nové názvy jako Prorokův mys, připomínající novojičínského faráře Josefa Proroka a také ostrov Eduarda Orla.

Vedle objevení dosud neznámé Země císaře Františka Josefa vystupují do popředí zásluh rakousko-uherské polární výpravy také práce vědecké. Především to byla pozorování magnetismu, která prováděl druhý palubní důstojník nadporučík Eduard Orel a taktéž rozsáhlá meteorologická pozorování, pozorování polární záře, pohybu ledu, měření mořské hloubky i výzkum arktické fauny a flóry a především mapování a kartografický výzkum objeveného souostroví. Eduard Orel se na výpravě projevil jako výborný střelec. Později jako zdatný kreslíř a malíř obrazů, zachycujících průběh cesty.
Expedici však poznamenala jedna tragická událost. 16. března 1874 zemřel strojník výpravy Ota Kříž (1845 - 1874), rodák z Pačlavic u Kroměříže, který byl pochován ve svém ledovém hrobě v daleké Arktidě. S problémy se potýkal také Eduard Orel, který byl postižen sněžnou slepotou.

Návrat domů

Dnes si jen těžko představíme, v jakých podmínkách se žilo na dřevěné lodi, kdy teplota dosahovala -50°C. Trojstěžník zůstal uvězněn v ledu i v dalším roce. Přečkat na lodi další polární zimu hraničilo s hazardem, a proto první palubní důstojník Weyprecht dal rozkaz loď opustit. Po strastiplné tříměsíční cestě ledovou pustinou na saních a člunech se polárníkům podařilo dosáhnout Nové země, kde je vzala na palubu ruská velrybářská loď Nikolaj, která je přepravila do norského přístavu Vardö . Odtud nezapomněl Eduard Orel zaslat telegram do svého rodného města, nacházející se dnes jako vzácný exponát v Novojičínském muzeu.

Po návratu roku 1874 následovalo triumfální přivítání ve Vídni a Eduard Orel brzy zamířil do Nového Jičína. Zde byl nadšeně přivítán slavnostním průvodem, na jeho počest byl uspořádán banket a koncert. Za své zásluhy obdržel Eduard Orel od císaře Františka Josefa I. titul rytíře.

Následující roky strávil Eduard Orel společně s Juliem Payerem a Carlem Weyprechtem v Terstu kompletací všech vědeckých poznatků z expedice. Výsledkem byla Payerova kniha Die Österreichisch-Ungarische Nordpol-Expedition, která se rázem stala bestsellerem. Problémy se zrakem neumožnily Eduardu Orlovi pokračovat v námořní službě. Byl převeden pro práce na pevnině a propůjčena mu byla hodnost poručíka řadové lodi. V roce 1877 se stává zámeckým hejtmanem na Miramare, pohádkovém sídle popraveného císaře Ferdinanda Maxmiliána Habsburského. Kustodem zdejšího muzea tehdy byl další rodák z Nového Jičína - Dominik Bilimek (1813 - 1887). Společně se roku 1884 stávají zakládajícími členy Spolku Novojičínských ve Vídni, který si za cíl vytyčil podporovat mladé studenty - rodáky z Nového Jičína při studiích na vysokých školách v hlavním městě Vídni. Zároveň také svými bohatými dary ze zámeckých a soukromých sbírek podpořili vznik Novojičínského muzea. Eduard Orel umírá 5. února 1892 v Terstu.

Zpracovali: Radek Polách – Jaroslav Zezulčík