Zbývá poslední den do prvního výročí další železniční tragédie ve Studénce. Přicházím k železničnímu přejezdu nedaleko vlakového nádraží, jeho závory jsou sklopené a bliká červené světlo.

Přejíždí vlak, v tu chvíli si vybavuji záběry ze záznamu z 22. července 2015, které při hlavním líčení promítal novojičínský okresní soud. Desetiny sekund zběsile utíkají a v kolejišti stojí kamion s dlouhým návěsem. Souprava kousek popojíždí, čas dospěje do 7 hodin, 42 minut a 58 sekund.

V tu chvíli naráží do návěsu čelní část rozjetého rychlovlaku pendolino a strhává jej s sebou. Kabina, která zůstává na místě, se roztáčí jako dětská káča. Když se zastaví, vystupuje z ní řidič a rozhazuje pažemi v gestu „Co jsem měl dělat?". Dívám se do kolejiště a vybavuji si oranžovou kabinu s nápisem King Of The Road. „Jaká ironie!" napadá mě.

Závory se zvedají, přejíždí auto, přechází chodec. Procházím místem, které se před rokem stalo místem smrti. Snažím se zaplašit nepříjemný pocit a hledám nějaké připomenutí památky těch, kteří doplatili na nezodpovědnost tím nejdražším.

Nenacházím nic. Není tady kytka, svíčka ani jiná vzpomínka. Nic.

Vydávám se k vlakovému nádraží ve Studénce a v hlavě mi postupně rezonují u soudu čtené výpovědi lidí, kteří v osudný den rychlíkem cestovali. Jsou to slova lidské bolesti, utrpení. Slova, která detailně popisují smrt tří mužů dva z nich by letos slavili kulatiny, jeden čtyřicet, druhý padesát, nejstaršímu by bylo pětašedesát let.

Znovu slyším věty soudce Jaromíra Pšenici, když oznamuje, že 25. ledna 2016 zemřela manželka jednoho z usmrcených mužů, důvodem bylo neustávající psychické vypětí.

Přesunuji se na druhé nástupiště u druhé koleje. Procházím ho celé. Zastavuji se na místě, kde začínají dlouhé černé šmouhy, které tady zanechaly pneumatiky přívěsu, jež pendolino táhlo s sebou. Začátek a konec nástupiště, které byly zcela poničené, svítí novotou, stejně jako část před rokem uražené zdi uprostřed nástupiště. Opravené jsou i lampy.

Na konci nástupiště se zastavuji, prakticky ve stejném místě, kde zůstalo stát rozbité čelo pendolina. Před očima se mi znovu střídají obrázky hasičů, kteří dostávají z trosek vlaku zraněné, s obrázky lékařů, jež se snaží poskytnout tu nejlepší pomoc.

Znovu se mi vybavují obrázky, které jsem zachytil fotoaparátem. Je na nich muž, nad ním několik hlav záchranářů. Další snímky ukazují, že snaha zdravotníků byla zbytečná.

Vracím se ke schodišti, abych opustil nástupiště, a mám pocit, jako bych kráčel podél zničeného vlaku. Znovu slyším výpovědi cestujících, kteří měli pocit, že vlak hoří, svědci uváděli, že vypadal jak hořící koule. Přemýšlím nad tím, jak by všechno asi dopadlo, kdyby strojvedoucí nezatáhl rychlobrzdu.

On sám dopadl špatně. Přežil, ale bez cizí pomoci nemůže existovat. Do půl roku po nehodě měl za sebou 18 operací, z toho 12 v anestezii. Od pasu dolů je v podstatě ochrnutý.

Opouštím vlakové nádraží ve Studénce a jako bych slyšel Slawomira Wojciecha Sondaje, jak se hádá se soudcem Jaromírem Pšenicou o to, kolik měl přestupků v dopravě. Od roku 2012 jich měl celkem 19 z toho tři dopravní nehody.

„Pro mě bylo směrodatné, že závory byly nahoře. Ta červená světla neberu jako znamení, že nesmím na přejezd vjet. Podstatné jsou závory," vysvětloval polský řidič kamionu důvod vjetí na koleje i přesto, že zabezpečovací zařízení již blikalo a cinkalo.

„Vy jste nikdy neměl dostat řidičský průkaz," zhodnotil soudce Pšenica znalosti Slawomira Wojciecha Sondaje, který, jak se v průběhu soudního líčení ukázalo, dojel do Studénky vlastně omylem, protože si neuměl správně nastavit navigaci.

Dostal osm a půl roku vězení a deset let zákaz řízení. Navíc má nahradit škody, které v součtu dělají několik set milionů korun. „Co si na něm kdo vezme," říkám si v duchu a přemítám o zhruba osmiletém trestu: „Je to hodně? Málo…".

(Příběh jednoho z cestujících uvedeme v úterním týdeníku Region, přílohy Novojičínského Deníku)