Podle Pavla sociální systém vnašem státě je, a byl, hodně nespravedlivý. Sám to zažil na vlastní kůži. „Kdysi jsem pracoval vjisté organizaci, kterou se ale rozhodli zrušit. Syn měl vté době pět let a s manželkou jsme měli příjem, který nám tak akorát vycházel na to, že jsme ještě měli nárok na přídavky,“ začal vyprávět Pavel.

Všichni jeho spolupracovníci i on dostali výpovědi a tříměsíční odstupné, což zpočátku kvitoval spovděkem. „Zapsal jsem se na pracák, tam jsem ještě dostával, myslím že devadesát procent. Už si nepamatuji. Jenže práce se tady na Novojičínsku shání těžce a po několika měsících už mi pracák dával jenom nějaké minimum,“ pokračoval Pavel.

Situace prý začala být hodně svízelná a do toho přišla další takzvaná Jobova zvěst. Napsali nám, že jsme překročili stanovený násobek pro přiznání přídavku na děti, takže nám ho přestali vyplácet. Byly to, myslím, necelé čtyři stovky, což vté době nebylo zase tak málo. A to vlastně kvůli tomu, že jsem dostal odstupné za propuštění zpráce. Absurdní situace. Ale tak to vtomto státě prostě funguje,“ řekl naštvaně Pavel.

Aby se alespoň trochu přiblížil standardu, na jaký byl zvyklý, začal pomáhat, kde se dalo. „Všechno to bylo načerno. Vím, že jsem tím porušoval zákon. Je to už více jak deset let, ale stát ktomu vlastně lidi nutil. Zákony tady byly, a doteď jsou, často postavené na hlavu. Anebo šité někomu na míru. Nevím, co si třeba mám myslet o smyslu současné reformy,“ přemýšlel nahlas Pavel, který naštěstí vprůběhu půl roku našel novou práci. Dnes má dvě děti a přídavky, které na ně občas dostává a občas zase ne, raději ani nekomentuje. „Je to taková almužna. Už jsem kdysi uvažoval, že bych ty peníze posílal pánům, kteří tady vymýšlejí zákony a mají pořád málo,“ uzavřel Pavel stím, že více se o sociálních výhodách vtomto státě nehodlá bavit.