Vycvičit svobodného a inteligentního dravce tak, aby dobrovolně přiletěl zpátky, a přitom mu nikterak neublížit, to chce nejen obrovskou trpělivost, ale také lásku a obdiv ke zvířatům. Své o tom ví myslivec a sokolník Ivo Otáhal z Fulneku, který pracuje s dravými ptáky od mládí. „Já jsem se už jako malý kluk staral o všelijaké poraněné malé ptáky, měl jsem každou chvíli něco doma, hrdličky, dlaska, kosa a podobně. Toužil jsem ale cvičit dravce jako sokolník,“ přiznal Otáhal.

Šance se mu naskytla po dokončení studia na vysoké škole lesnické, kde se se sokolnictvím seznámil blíže, i když zatím pouze teoreticky, protože Klub sokolníků ještě neexistoval. „Po studiu jsem dělal lesníka v Orlických horách a čistě náhodou mi přidělili na praxi jednoho hocha, který už byl členem Klubu sokolníků. A tak jsme se o tom pořád bavili, no a nakonec jsem se přihlásil a od té doby jsem jeho členem,“ přiblížil sokolník a dodal, že se psal rok 1974.

Od té doby se aktivně zabýval cvičením dravců, jako jsou například krahujci. „To je dravec, který je jedinečný, ale velice náročný. Nejvíc jsem choval a cvičil jestřáby, kteří přinášejí spoustu vzrušení při lovu. Je to úplně jiný lov než s dravci vysokého letu,“ poznamenal sokolník. Jeho nejoblíbenějším ptákem je však raroh, jenž vyniká pronikavou inteligencí. „Ve stanici v Bartošovicích jsem kdysi cvičil jednoho. Sice tak, aby byl připraven k odchovu, ale ještě po letech, když jsem tam přišel a zavolal jeho jméno, tak přiletěl. Říkal jsem mu Daneček,“ zavzpomínal. V souvislosti se sokolnictvím se snažil vycvičit i psy, kteří by ptáku pomáhali. Podle jeho slov se mu to však příliš nepodařilo.

Teď už Otáhal nechová žádného dravce. „Měl jsem jich celou řadu a musím říct, že někteří byli špičkoví. Například jsem ulovil čtyři úlovky s jestřábím terčkem (samcem – pozn. red.). Na toho budu vzpomínat asi hodně dlouho. Měl jsem také jestřábí samici, která byla tak vynikající, že útočila na obrovské vzdálenosti, kdy to ostatní sokolníci považovali za naprosto nereálné. Taky jsem byl kdysi s tímto jestřábem králem lovu,“ podotkl s úsměvem Otáhal.

Klub sokolníků je v současné době nedílnou součástí Českomoravské myslivecké jednoty. Pokud by měl někdo zájem stát se sokolníkem, čekají ho tvrdé zkoušky, a to rovnou dvoje. Musí znát mimo jiné dokonaleji právní předpisy, zákon o ochraně přírody a krajiny nebo zákon na ochranu zvířat proti týrání, a dále pak také veterinární předpisy. Kromě toho musí znát historii tohoto kulturního dědictví. „Sokolnictví je součást umění, od písniček Sedí sokol na javori, přes obrazy a Ridingerovy rytiny, po nejrůznější památky, novodobé filmy a podobně. Je toho strašně moc. Sokolník by neměl být zabedněný, ale měl by mít taky jakýsi všeobecný přehled, i o tom, jakým je to sokolnictví kulturním přínosem, když už je zapsáno na seznamu UNESCO,“ rozvedl Otáhal.

Díky těmto tvrdým testům, ale i realitě se sokolníkem nestane kdekdo. Ptáci vyžadují každodenní péči a pozornost, kterou jim ne každý dokáže dát v dostatečné míře. I sokolník by však měl mít na paměti, že „nelovíme pro kořist, ale pro vše to krásné při lovu,“ citoval krédo sokolníků Otáhal.