„Na vesnicích se se stavěním máje stále ještě setkáváme. V minulosti se umístili doprostřed návsi, před domem starosty, popřípadě v blízkosti hospody. Připravovali je mladí v předvečer svátku svatých Filipa a Jakuba,“ vysvětlila Jana Tichá pracovnice z etnografického útvaru Valašského muzea v přírodě.
Smrk nebo jedli muži většinou ukradli z lesa. Kmen pak odkornili a takzvaně nadpatili makovicou.
Tedy na vrchol máje připevnili borovicový nebo smrkový vršek, který také nazdobili barevnými stuhami, šátky a věnci.
„Do vrcholku dali červený praporek. Pod něj pak zavěsili tři až čtyři lahve s kořalkou. Náleželo ke cti každé obce, aby máj zůstal stát alespoň do prvomájového rána,“ doplnila etnografka.
Mnoho májů se však květnového slunce už nedočkalo. Často se totiž v noci stali kořistí mužů ze sousední vesnice, kteří je ukradli nebo podťali.
„Májové slavnosti se staly pro mladé muže taktéž příležitostí, jak prokázat svou zdatnost. Nejen při obtížném vztyčování máje, ale také při šplhání pro lahve na vrchol,“ prozradila pracovnice muzea.
Kromě obecních májů stavěli v minulosti mládenci také malé máje s pentlemi.
Dávali je často pod okna do zahrad dívkám, o které se ucházeli. Pokud o dívku usilovalo více mládenců, kmeny si navzájem vyvraceli.
Májky se stavěly také těm dívkám, které neměly ve vsi dobrou pověst.
Na nejbližší ovocným strom se mnohdy zavěsila prázdná bečka nebo se postavila žerď, na kterou někdo přivázal například starý pytel nebo metlu.
Pokud máje zůstaly stát po celý květen, tak se na konci měsíce kácely. I tento obřad provázela slavnost. „Muži, kteří přicházeli máj pokácet, byli oděni v maskách a doprovázela je robečka s kořalkou,“ dodala Tichá.
