Oba pamětníci mají mnoho společného. Oba vstoupili k hasičům v páté třídě základní školy, a to v roce 1953. „Pátý ročník byl poslední a po nás tu školu zrušili,“ vzpomínal Kremel. On i Páter později vykonávali funkci starosty sboru.„Kdyžjsme přišli z vojny, otcové nám to předali. Já jsem začal a on to převzal po mně, dohromady jsme to dělali asi čtvrt století,“ upřesnil Kremel.

Podle Pátera se veškeré dění v obci točí kolem hasičů, jichž je 62. „Kdysi tady bylo patnáct holek. To ženské družstvo se účastnilo krajských soutěží. Byly fakt dobré, jenomže pak otěhotněly a skončilo to,“ přidal se Páter, jenž upozornil, že i muži Janovic sklízeli poměrně solidní úspěchy. „Ještě před pár roky jezdili na ligu. Ale stojí to moc peněz,“poznamenal.

Oba pamětníci shodně tvrdí, že janovický sbor měl vždy dobrou techniku, ale zasahoval velmi málo. „My jsme byli až v tom posledním sledu,“ vysvětlil Páter a dodal, že naposledy v samotných Janovicích hořelo zřejmě právě v roce 1953. Kremel s Páterem se shodnou i v tom, že díky hasičům lze v obci pozorovat soudržnost obyvatel, a jak se zdá, dědictví hasičského řemesla bude v Janovicích pokračovat. „To si předávají otcovénasyny. Teďje tu plnomalých kluků a je radost se dívat na to, jak jsou do toho zapálení,“ pochvaloval si Kremel. U hasičů hodlá, stejně jako jeho přítel Páter, zůstat do konce života. „Z hasičů se nevystupuje. Kdo by mě pak nesl v rakvi?“ pousmál se Kremel.