Jekatěrině Slepčenkové z Kadijevky na Ukrajině bylo osmnáct let, když ji v roce 1942 Němci deportovali do Oder.

„Nikdo nám neřekl, kam jedeme, nic jsme nevěděli. Když jsme přijeli, vjeli jsme do dvora nějaké továrny. Řekli nám, že tady budeme žít a pracovat. Přišla nějaká rusky mluvící žena, která nám oznámila, že jsme ve městě Odry v Sudetech a měli bychom pracovat v gumárenském podniku," vzpomínala Jekatěrina Slepčenková v rozhovoru, který poskytla asi před patnácti lety a který mohli slyšet návštěvníci středečního zahájení výstavy o místech, kam byli za války lidé posíláni na nucené práce pro nacistické Německo.

UKRAJINEK BYLO V ODRÁCH ASI TŘICET

„Vzali nás do místnosti, kde byly dvoupatrové postele s prostěradly a polštáři… Vzbudili nás v šest hodin ráno, odvedli nás do tovární haly do gumárny. Byla tam rozlehlá a dlouhá hala a v ní byl obrovský stroj, na kterém se vyráběla pogumovaná textilie na čalounění v letadlech a tancích. To jsme se ale dozvěděli až později. Já jsem tam nosila špulky s nitěmi," pokračovala Jekatěrina Slepčenková, jež spala s asi 30 dalšími Ukrajinkami v prostorách, kde dnes sídlí firma Mateiciuc.

„Chtěli jsme to téma táborů nucených prací přiblížit na jednotlivých příbězích," uvedl při představování výstavy Alfons Adam z bavorského Weidenu, jenž po roce 1989 studoval v Praze a díky tomu i skutečnosti, že se oženil na Moravě hovoří česky. Spolupracuje s institutem Terezínská iniciativa, který výstavu pořádá. Po německém Flossen-bürgu a Praze jsou Odry třetím místem, kde je výstava k vidění.

Výstava mapuje na jednotlivých panelech osmnáct míst v České republice, kde pracovali lidé na nucených pracích pro Říši. Adolf Adam uvedl, že během svého dvouletého bádání zjistil, že jeden z táborů byl také v Odrách, a proto se obrátil na Zdeňka Mateiciuce z Oder, jenž shromažďuje mnoho historických materiálů.

BYLO TO O TOM, JAKÝ ČLOVĚK BYL

„My jsme mu dodali, co jsme měli, a to i díky paní Hertě Sedláčkové, která dnes už bohužel nežije. Ale ona byla dokladem toho, že nebyli hodní nebo zlí Němci, stejně jako nebyli hodní nebo zlí Češi. Bylo to o tom, jaký každý člověk byl. A bylo jedno, jestli to byl Žid, Němec nebo Číňan. Když byl někdo hajzl, nezáleželo na tom, jakou měl národnost," nebral si servítky Zdeněk Mateiciuc.

Ti, co byli nasazeni na nucené práce v Odrách, pracovali v tehdejších gumárnách, kde se po roce 1939 vyráběly především plynové masky. Dnes tam sídlí Semperflex Optimit. Tam také pracovala Ukrajinka Jekatěrina Slepčenková, která navázala přátelské vztahy s místními německými ženami, paní Münsterovou a paní Lambovou, jež jí dala také nějaké dárky, včetně oblečení. „Nikdy jsem to na sobě neměla, schovávala jsem si to," poznamenala Jekatěrina Slepčenková.

Přestože se snažila být opatrná, aby se její přátelské vztahy neprovalily, nepomohlo to. Po Silvestru skončila v rukou gestapa a přes Nový Jičín a Opavu se dostala do lágru v Ravensbrücku. Osvobození zažila v pobočném koncentračním táboře Neuengamme u Hamburku. Pak se vrátila na Ukrajinu.

Výstava věnovaná táborům nucených prací bude k vidění v Návštěvnickém centru Katovny v Odrách každou středu a sobotu v době od 9 do 12 a od 13 do 17 hodin až do 31. srpna.